SRDCE Z KAMENE 13 KAPITOLA

 „Chtěl jsem tě toho ušetřit, co nejdéle," zašeptal smutně, a otočil se. Opřel se rukama o krbovou římsu a zadíval se do plamenů, „odejdi, Eliso. Nech mě samotného."

 Elisa zaváhala. Najednou nevěděla, co má udělat. Chtělo se jí utéct. Někde zalézt a vyplakat se z toho, ale na druhou stranu měla nutkání ho obejmout a utišit jeho žal.

 „To po mě nechtěj. Prosím." vydechla a vzdorovitě zvedla hlavu.

 Přišla sem přeci proto, aby mu poděkovala. Aby mu řekla, jak moc jí schází jeho přítomnost. Jak jí trápí, že jí nechává stále samotnou, a přeci se nic nezměnilo. Nebo ano? 

Určitě ne, odpověděl malý hlásek v jejím podvědomí. Stále je to on. Stále je to ten muž, který jí už několikrát zachránil život. 

Nahlas polkla a zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy.

 „Neodháněj mě od sebe, Rodane. Prosím. Já..." z očí se jí spustily slzy, „potřebuji tě." Zavzlykala. To vyznání z ní vypadlo tak samozřejmě, jak samozřejmé bylo to, že se do neznámého muže zamilovala. 

A teď, když konečně zjistila jeho totožnost. Když ho viděla, a dokonce se ho může i dotknout, přeci nezmění svůj názor. 

Dodala si odvahy a udělala pár kroků jeho směrem. Zastavila se vedle něho. Rodan stále se opírajíc o římsu krbu, jen zhluboka vydechl. 

„Víš, co říkáš, Eliso?" zašeptal tiše, „neprotiví a nehnusí se ti moje tvář? Nechceš mne nazvat netvorem a zrůdou?" Konečně se na ní otočil a podíval se jí do tváře.

 Elisa jen zatřásla hlavou k odporu. Nedokázala přes závoj slz, ze sebe vypravit jediného slova.

 „Neplač. Rve mi to srdce." Zašeptal a jemně palcem přejel po její tváři. 

Ten jemný dotek, vyvolal v ní, ještě větší bouři emocí. Odvážila se natáhnout ruku a třesoucími prsty, se dotkla jeho obličeje. 

Zavřel oči a bylo znát, že má co dělat, aby udržel svůj dech pod kontrolou. 

„Ta bolest, musela být nesnesitelná," zavzlykala a jemně kroužila prsty po jeho líci.

 Strašlivé jizvy na jeho tvářích, jí najednou nepřipadaly tak děsivé. Vlastně měla pocit, že je ani nevnímá. Viděla ty nejmodřejší oči na světě, a stále viděla onoho krásného muže, kterého spatřila na obrazu. 

Omámena okamžikem. Touhou, která posedla její tělo, a neznámým citem, který každým okamžikem sílil, se celá roztřásla.

 „Polib mě," vypadlo z ní, „tak moc tě potřebuji."

 „Ach Eliso. Víš, co po mě žádáš? Ví tvá nezkušenost a čistota, co po mě chce? Rozumíš svým citům a potřebám? A chápeš, co se stane, když muž jako já, splní tvé přání?"

 Elisa jen zalapala po dechu a mírně zčervenala. Rozuměla tomu, co jí říká. A i když byla panna a byla nezkušená. Čistá, a s muži neměla žádných zkušeností, byla si toho vědoma. 

Však i ona měla své touhy a potřeby. Své sny. A v tom snu jí muž, do kterého se zamilovala, byl na blízku. Tak na blízku, jak jen to jde. Líbal ji a miloval se s ní. Jen ta pouhá vzpomínka rozbouřila její nitro a vybuchla mezi jejíma nohama.

 Přikývla. Najednou se cítila, jako loutka v jeho rukách. Byla slabá a vláčná, a kdyby ji nechytily jeho paže, jistě by se sesunula k zemi. 

Přivinul si ji do náručí a prstem nadzdvihl její bradu, aby se mu podívala do očí. 

„Rozumíš tomu, co ti říkám, Eliso? Rozumíš tomu, co po mě žádáš?"

 „Ano. Mé sny..., toužím po tom, aby se staly skutečností." Řekla zcela bezelstně, a opravdu to tak cítila.