SRDCE Z KAMENE 18 KAPITOLA

 Rodanovi se zastavilo srdce. Její slova, ho zasáhla, jako rána nožem, rovnou do žeber.

 Zapřela ho? Stydí se za něj? Popřela, že by se s ním mohla kdy vůbec milovat? Nemohl tomu uvěřit. 

V místnosti teď bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. 

Martha s Amélií ustaly v pohybu, a ani Edvard, se ani nepohnul. Dokonce snad i oheň v krbu přestal plát a vydávat praskající zvuky dřeva. 

Bolestně zavřel oči. Ta rána byla snad ještě horší, než si kdy dokázal představit. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by kdy mohlo tak nádherné stvoření milovat někoho, jako je on? Jak si vůbec mohl myslet, že by mohl být někdy šťasten? 

Jen představa toho, že tak nádherná. Křehká, a nevinná dívka, ho kdy obejme, zdála se mu býti ještě před pár dny nemyslitelná. A on bláhový, tomu uvěřil.

 Nejraději by utekl. Zmizel někam, kde by ho nikdo nenašel. Ale jeho úřad, mu to nedovoloval.

 „Máte pravdu..., nevyspala jsem se s ním. To bych..., to bych nikdy neudělala." Ozval se znovu Elisin hlas, a výraz pána z Bamberku, zdál se být nyní ještě spokojenější.

 „Bylo mi to hned jasné. Taková krásná dívka a taková zrůda." 

„Mlčte, pane!" vykřikla Elisa najednou, „zřejmě mi nerozumíte!" Postavila se před něj, a Rodan spatřil, jak se její záda třepou zlostí a hněvem. 

„Nespala jsem s ním..., ale..., já..., milovala jsem se s ním. Milovali jsme se spolu, pane. Jestli víte, co tím chci říci." 

Pán z Bamberku jen zalapal po dechu. Bylo vidět, že ho její přiznání překvapilo. I Rodanovi se rozbušilo srdce jako o závod. 

„Ha!" procedil skrz zuby nakonec, „chcete říci, že jste dobrovolně vstoupila s ním do postele? Že jste ho dobrovolně snad líbala a..." 

„Ano!" skočila mu do Elisa do řeči, a z očí se jí spustily slzy, „líbala jsem ho. Objímala a milovala, jako on mě. A bylo to nádherné, pane! Ale vy zřejmě nevíte, co to znamená! Vy nevíte co je láska."

 Pán z Bamberku se jen zasmál. Ale jeho smích, nebyl upřímný, byl to spíše nucený skřek.

 „Tak dost!" Zahřímal Rodan, a vstoupil do místnosti. 

Elisa polkla slzu, a s úlevou se schovala v jeho náručí.

„Zapomínáte, pane, kde se nacházíte! Zapomínáte na to, že jste pouhý poddaný, svého krále. A zapomínáte i na to, že bych vás mohl rozmáčknout jako červa. Jedním mávnutím ruky, vás vymazat s povrchu zemského." 

Přivinul si Elisu těsněji do náručí a změřil si ho rozzuřeným pohledem.

 Mohl to udělat. Mohl udělat všechno, co řekl, ale věděl, že by si s tím moc nepomohl. Objevil by se další a další pán z Bamberku, a jeho utrpení, by stejně neskončilo. 

„Odejděte, pane. Nejste vítán u mého stolu. Jste nucený host, na mé svatbě, ale to je tak vše. Tím to končí. A varuji vás..., ještě jednou se přiblížíte k této dívce a můj hněv, vás nemine!"