SRDCE Z KAMENE 19 KAPITOLA

 Elisa se na sebe podívala do velikého zrcadla na zdi. 

Její šaty byli překrásné. Přišel její velký den, a Amélie ji již několik hodin, na něj připravovala. Dlouhé bílé šaty, byly vykládány zlatem a drahým kamením. Nikdy nic tak krásného neviděla.

 „Mám strach, Amélie." Zašeptala, aniž by ze svého odrazu v zrcadle, spustila zrak.

 „A čeho se bojíte, paní. Milujete ho přeci." Usmála se na ní a rukou naznačila, že je připravena. 

Ale na to ji Elisa nedokázala odpovědět. Měla takový zvláštní pocit u žaludku a celou noc nespala. 

Jen nevěděla, jestli to bylo tím, že její budoucí muž trval na tom, že poslední noc před svatbou, spolu jedno lože sdílet nebudou, a neustále na něj nemohla přestat myslet. 

„Ano. Miluji ho," zašeptala, „ale je tu tolik lidí. Nikdy jsem neviděla tolik lidí pohromadě." 

„Není divu, Eliso. Však je to královská svatba. Každý se přijde svému králi a královně poklonit."

 Elisa jen přikývla. Snad měla Amélie pravdu. Její obavy, vycházeli jen z neznámého pocitu nepoznaného. 

Nechala se odvést do druhého křídla hradu a zastavila se na chodbě. 

Srdce jí bušilo jako splašené, když se těžké, dubové dveře otevřeli a před ní se rozprostřela největší místnost na hradě.

Byla ohromná, a plná lidí. Všude na stěnách vyseli zapálené louče. A když Elisa udělala krok vpřed, davy lidí se rozestoupili a vytvořili úzkou uličku.

 Podlomili se jí kolena. Na konci uličky, spatřila jeho. Seděl na vysokém trůnu, a na sobě měl královský šat. 

Již na tu dálku, z něho vyzařovala jeho majestátnost, síla a moc. Nedokázala z něj spustit zrak.

 Každý, kdo ho viděl, musel si být jist, že jeho nadvláda je bezmezná. Že není radno si s ním zahrávat. Jeho přirozená autorita, po dlouhá staletí šířící se pověst o jeho nesmrtelnosti a síle, vzbuzovala v nich úctu a respekt. 

Přišli se podívat na svoji královnu, ale hlavně na to, zda příjme jejich krále. Jaká bude reakce královny. I oni, doufali ve svou spásu. I oni doufali v to, že se najde žena, která dokáže jejich krále milovat tak, jak si zaslouží. A konečně prolomí jeho kletbu. A prokletí jejich království.

 „Představuji vám, slečnu Elisu Lynwoodovou. Vaší budoucí ženu a královnu." Prohlásil muž stojící po levém boku trůnu. Na sobě měl dlouhou sutanu, přepásánu provazem.

 „Poklekni před svým králem a svým budoucím mužem." Udeřil zlatou berlí do země.

 V sále to zašumělo. Elisa poslechla jeho příkazu. Srdce jí nyní bušilo tak mocně, že si byla jistá, že to musí být znát, i přes tenkou látku jejích šatů.

 Přistoupil k ní, položil pravou ruku na její sklopenou hlavu a jal se předříkávat modlitbu.

 Po několika dlouhých minutách poodstoupil, a otočil se na svého krále. 

„Můžeme přistoupit k slavnostnímu slibu, můj pane." Uklonil se až k zemi a sklonil hlavu. 

Elisa se neopovážila stále zvednout svůj zrak. Cítila, že Rodan povstal a zastavil se nad ní.

 Najednou měla pocit, že se o ni pokoušejí mdloby.

 „Povstaňte, má paní. To já, bych měl klečet na kolenou, před vámi." Uslyšela jeho hlas a přijala jeho nabízenou dlaň.

 Elisa nasucho polkla. Nedokázala by ze sebe vypravit jediného slova. Pohled na něj, byl pro ni přímo fascinující. Neviděla v něm netvora, ale stále toho nejkrásnějšího muže, kterého spatřila poprvé na obrazu. 

Jeho modré oči ji hltaly pohledem. Pak se otočil ke svým poddaným.

 „Teď váš pán a král, udělá něco, co ještě nikdy neudělal. Co se možná nepřísluší králi, ale jistě se přísluší budoucímu muži, vaší královny." 

Zakroužil v jejím obličeji. Klekl na kolena a sklonil hlavu.

 „To já..., já musím před vámi klečet na kolenou, paní. To já bych měl prosit o vaši lásku a náklonnost, ne vy."