SRDCE Z KAMENE 2 KAPITOLA

 „Bude se podávat večeře, pane." Ozvalo se ode dveří a muž stojící u okna, aniž by se otočil, jen němě přikývl. 

„Děkuji ti, Martho. Udělali jste vše, jak jsem vám nařídil?"

 „Ano, pane. Uvedli jsme slečnu Elisu Lyndwoodovou do její komnaty, a její služebnou do pokoje, na konci chodby." 

 Muž opět jen pokynul hlavou a znovu se zadíval z okna do dáli.

 Chvíli to vypadalo, že si snad ani neuvědomuje, že není v pokoji sám, a že se jeho služebná stále nemá k odchodu.

 „Ještě něco. Martho?" Řekl po několika dlouhých vteřinách a konečně se podíval na ženu, postávající u dveří.

 Byla to starší dáma, prošedivělých vlasů. Bodré postavy a přívětivého obličeje. Byla to jeho služka. Kuchařka, a vlastně i jeho chůva. 

Ona jediná, si mohla ke svému králi dovolit to, co by se nikdy, nikdo neodvážil. A byla si toho moc dobře vědoma. 

Však ho znala od narození. Znala ho celá staletí. A jen ona, a několik málo dalších lidí vědělo celou pravdu, o osudu a trýzni, jejich krále. 

„Zdá..., zdá se..., že se jí tu líbí," zašeptala, jakoby věděla, na co její pán myslí, „je jiná. Je jiná, než všechny ostatní," dodala po chvíli. A v její tváři, se objevil náznak soucitu, „nikdy to nebyla ta pravá, pane. Ovšem..., tahle je jiná. Cítím to." 

„Uvidíme." Pronesl zamyšleně, a jeho blankytně modré oči zajiskřily.

 Martha měla pravdu. Jako obvykle. Měl pocit, že mu snad jeho chůva, dokáže čísti i myšlenky.

 Vlastně kromě ní, jejího muže, majordoma Edvarda. Lovčího a stájníka Matyáše, nikoho neměl. Oni jeho utrpení sledovali a snášeli i s ním, po celá staletí.

 Unaveně si povzdechl a zavřel oči. Kolikrát, si již sám přál vysvobození z té trýzně a trápení? Kolikrát, si přál najít usmíření v náruči smrti? Nesčetněkrát. Nýbrž, nebylo mu dáno. 

Byl král této zpropadené země, a jen jeho tvrdá ruka, nesmlouvavost a síla, dokázala udržet jeho poddané, v jakési rovnováze a poslušnosti. 

Země, kde slunce zapadlo před mnoha staletími, a na jeho první paprsek, čeká již tak dlouho. Na sluneční paprsek, který dokáže rozsvítit, jen ona. 

Tak dlouho čeká, na tu pravou. Na ženu, která jediná, dokáže dožít svého prvního roku, jejich manželství. Ještě žádné, se to nikdy nepodařilo. Ještě žádná, z těch mnoha a mnoha dívek, které skončily v jeho náručí, se nedožila dalšího rána. 

Hlavou mu probleskla tvář jeho budoucí manželky. Sledoval její příjezd z povzdáli. Srdce se mu rázem rozbušilo, při té vzpomínce. 

Ještě nikdy, nic takového necítil. Ještě nikdy se mu nestalo, aby se mu srdce rozbušilo tak, že pomalu zapomněl dýchat. 

Byla krásná. Křehká, a tak zranitelná. A přesto, cítil, že je silná duchem. Tak moc, až ho to překvapilo. 

„Uveď hosty do hodovního sálu, Martho. Přeji si, aby jí nic nechybělo. Chci, aby se tu cítila..., jako doma." Dodal po několika vteřinách a opět se otočil k oknu. 

„Kostky jsou vrženy." Zašeptal do ticha pokoje po té, co se za Marthou zavřely dveře.

 A byla to pravda. Nemá cenu, to odkládat. Nemá žádného významu, prodlužovat jeho trápení.