SRDCE Z KAMENE 21 KAPITOLA

 „Tak mluv, Josefo." Vyzval Rodanův hlas, starou porodní bábu.

 Ta se uklonila, až k zemi a obrátila se do sálu. 

„Paní Elisa Lynwoodová, již není mužem nedotčená. Potvrzuji zde, ze svého úřadu, že již není panna." 

V sále to zašumělo. Všichni přihlížející, měli nepochybnou radost, z oné zprávy, až na pána z Bamberku. 

Jeho překvapený výraz, vypovídal o tom, že čekal jiných zpráv. Přikrčil se, a slizce se sklonil pod královým pohledem. 

 „Jsem samozřejmě rád, můj králi..." vykoktal a ustoupil o krok. Ve tváři se mu objevil bojácný škleb. 

Rodan se k němu blížil s rozzuřeným výrazem. A pán z Bamberku, změnil se najednou v ustrašeného patolízala.

 Moc dobře si byl totiž vědom královi moci. A samozřejmě vůbec nečekal, že se jeho domněnka nepotvrdí. Doufal, že přilije olova do ohně a získá tak dalších odpůrců, proti němu.

 „Pomalu mi dochází trpělivost, pane z Bamberku." Zahřímal Rodan. 

 Chytil ho jednou rukou pod krkem a vyzdvihl překvapeného pána do výše. 

„Nejste vítán u mého dvora. A již jednou jsem vám řekl, že ještě jednou se přiblížíte k mé budoucí paní..., můj hněv, vás nemine." Zavrčel mu do tváře.

 „Je mou povinností, dohlížet na hladký průběh..." zaskřehotal, pán z Bamberku, přidušeným hlasem.

 „Vaší povinností, je ihned opustit můj hrad. Sic zapomenu na vaše postavení, a trest vás nemine!" zařval Rodan a odhodil ho několik metrů stranou.

 Potlačovaný smích přihlížejících, změnil se v hurónské veselí. 

„Lháři!"

 „Patolízale!" ozývalo se ze všech stran, když pán z Bamberku utíkal uličkou pryč. 

Jeho pohled, však Rodanovi napověděl, že neřekl ještě poslední slovo. Rodan si byl vědom toho, že to je právě on, který rozdmýchává neklid a svár v jeho zemi. Že to je právě on, kdo popouzí nerozhodné, proti králi. Ale dávné prokletí na něj uvalené jeho předkem, mu nedovolovalo, proti němu zasáhnout. 

Celých dlouhých devět století nevysvitlo slunce v jeho zemi. Strach a bída obcházela vesnice a žádný z jeho poddaných, si nebyl jist svým životem.

 O nesmrtelnosti jejich panovníka, vyprávěli se zkazky a pověsti po staletí a předávaly se, z generace na generaci.

 O jeho síle a moci. O jeho nadvládě a neústupnosti. O jeho manželkách. 

Po generace čekali na tu pravou. Věřily ve spásu jejich země. A každé století se jeho svatba stala událostí, ke které s nadějí vzhlíželi. 

Ale pokaždé, to dopadlo stejně. Rozšířily se pověsti o tom, že každá s panen, předvedených jejich panovníkovy, je obětina za jeho nesmrtelnost. 

Žádná nikdy nepřežila, a nikdo nevěděl proč. Po svatbě každá dříve, nebo později zemřela. Zmizela z povrchu zemského. 

A proto víra, že jejich budoucí královna, našla opravdové zalíbení v jejich králi, vzbudila v nich naději. 

„Můj pane. Přistoupíme k slavnostnímu slibu." Muž v sutaně udeřil několikrát berlí do země.

 A teprve když se v sále rozhostilo úplné ticho, pokynul svému králi, a své budoucí královně.