SRDCE Z KAMENE 22 KAPITOLA

 „Amélie..., je to při svatební noci jiné, nebo..." Zašeptala Elisa zamyšleně, když vylezla z velké dřevěné kádě, s horkou vodou.

„Myslíte milování, paní?" usmála se Amélie, když svou paní, začala oblékat do dlouhé, průsvitné košilky. 

Elisa jen němě přikývla. Byla ze všeho najednou tak zmatená. Svatba neprobíhala zrovna podle jejích představ. 

Ihned po svatebním slibu, ji odvedli do králových komnat. Amélie jí vykoupala. Namazala vonnými mastmi a navlékla ji podle jejího mínění, do hříšně nemravné noční košile.

 „Myslím, že ne, paní. Nic se přeci nezměnilo. Jen váš status. A to s city nemá nic společného."

 „Já..., najednou..., najednou mám strach." Vydechla Elisa a podívala se na sebe do zrcadla.

 Srdce jí bušilo jako o závod a vlastně nevěděla proč. Přeci již ho zná. Již se s ním milovala. Vzal si ji již několikrát, a přesto, měla takový divný pocit u žaludku. 

Samozřejmě znala rituál první noci. Byla již připravena pro svého krále a muže. A čekávala ho v přítmí, jeho pokoje. 

Oheň v krbu potichu praskal a vydával tak monotónní zvuky do ticha pokoje. Všude bylo ticho a klid. Až nezvykle podezřelí pokoj a mír. 

Nevěděla vlastně, ani jak usnula, ale když se probrala, spatřila ho stát zády k ní, opřeného o římsu krbu. 

„Nechtěl jsem tě budit." Řekl, aniž by se k ní otočil. 

Cítila v jeho hlase nějaké zvláštní napětí. Neklid. 

S tlukoucím srdcem, se posadila na posteli. Najednou ztratila odvahu, se ho na cokoliv zeptat. Ve spáncích jí tepalo tak silně, že neslyšela vlastní dech. 

Něco jí na něm přišlo zvláštní. Povědomé. Dívala se na jeho záda, a pak jí to došlo.

 Měl na sobě stejný šat, jako ten z obrazu. Černé kalhoty, i boty a dlouhý černý plášť. 

Náhle se otočil. První čeho si všimla, byla černá, rozhalená košile a na hrudi zlatý řetěz se znakem královského erbu. Nahlas polkla. Přesně tak byl oblečen na obraze. 

„Rodane?" zašeptala a zvedla zrak k jeho tváři.

 Zastavilo se jí srdce. Nemohla tomu uvěřit. Dívali se na ní ty nádherně modré oči, ze stejně krásného obličeje. Po jeho jizvách, nebylo ani památky. 

Muž, do kterého se zamilovala. Pán z obrazu. Její rytíř na černém koni, kterého si vysnila. A o kterém se jí zdálo ve snách.

 Pomalu se pohnul jejím směrem. Náhle měla pocit, že zapomněla dýchat.

 „Co..., co se..." více ze sebe vypravit nedokázala. Další slovo, jakoby jí zůstalo vzpříčeno hluboko v hrdle. 

„Co se stalo?" povzdechl si a sedl si k ní na postel.

 Zavřel oči a zhluboka se nadechl, když Elisa omámeně zvedla ruku a dotkla se jeho tváře.

 „Tohle se stát nemělo, Eliso. Tohle ne." Zakroužil v její tváři a třesoucími prsty, jí pohladil po vlasech. 

Díval se do jejího zmateného obličeje a přemýšlel o tom, jak jí to říci. Jak sám sobě, vysvětlit onu proměnu. 

Tentokrát, to tak nemělo být. Tentokrát si byl jistý, že k proměně nedojde. Byl si jistý její láskou. Milovala se s ním, a on cítil, že po něm touží. Byl si jistý tím, že ji již nemůže nijak ohrozit. 

A přesto..., se to stalo. A on tomu již nedokáže nijak zabránit. Věděl to. 

Žádná, z jeho žen, nepřežila první noc po svatbě. Žádná. A on doufal, že tentokrát, to bude jiné.