SRDCE Z KAMENE 23 KAPITOLA

 „Jsi tak nevinná a čistá, Eliso. A já..." zašeptal Rodan, a zavřel oči. 

Miluje jí. Poprvé, za svůj předlouhý život se opravdu zamiloval. Opravdově. Bezmezně a bez podmínek. A poprvé, za svůj život, měl strach z toho, co bude následovat. 

Žádná z jeho žen, ho nikdy nemilovala. Žádná se nedokázala přenést přes jeho fyzickou stránku a zamilovat se do něj. Do jeho duše. 

Nemilovali ho takového jaký je. Milovali jeho podobiznu na zdi. Chtěli muže z obrazu. Toužily po něm, ale zapomněli přitom na jednu věc. Že odraz v zrcadle, je jen promítnutá touha jejich podvědomí. Jejich sny, promítnuté do skutečnosti. Toužily jen po jeho fyzické stránce. Moci. Síle. Nechtěli jeho. Chtěli svůj sen. A proto také všechny zemřeli.

 Všechny se s ním milovali. Líbali ho a objímali, když v něm viděli muže z obrazu, ale když spatřily jeho zraněnou tvář, s opovržením se odvrátily. Zavrhli ho.

 Zcela zapomněli na to, že jeho obraz, je jen odraz jejich mysli. Milovali-li by ho, viděli by ho, stále stejnýma očima. 

A proto také doufal, že dnešní noc bude výjimečná. Že se nestane to, co pokaždé. Neměl se proměnit. Neměla se vrátit jeho podoba. Miloval se s ní a ona ho již krásného viděla. Konečně doufal, ve své vysvobození, ale něco nebylo v pořádku. A on nevěděl co. 

Věděl jen, že se tomu nemůže vyhnout. Dnešní noci, si jí musí vzít, ať chce, nebo ne. Nemůže dovolit ještě větší zkázu svého království a utrpení svého lidu.

 „Jsem zrůda..., nevíš vůbec, čeho všeho jsem schopen, Eliso. A co se stane, když neobstojíš." Vydechl a po tváři mu stekla slza.

 „Co to říkáš?! Nikdy si jí nebyl, Rodane." 

„Tak rád bych tomu věřil. Ani nevíš, jak moc." Jeho modré oči zakroužily v její tváři. Jeho krásná tvář, byla stažena bolestí a smutkem.

 Toužil po ní, ale nejraději by utekl a zmizel, jen aby jí nemusel ublížit. Tak moc se toho bál. Ale ještě horší bylo, že to nemohl udělat. 

„ Mám strach..., tak moc se bojím, že tě zahubím, Eliso. Toužím po tobě. Toužím potom, se s tebou milovat. Hladit tě a líbat, ale obávám se toho, že to bude naposledy. Obávám se naší svatební noci, jako nikdy v životě." 

A byla to pravda. Žádná z jeho žen, se nikdy nedožila dalšího rána, jejich svatební noci. Jeho prokletí ho odsoudilo k tomu, aby každou, která jeho v srdci nenosí coby svého milého, zahubil. Jeho, krále této země. Ne, pána z Coldwellu, jakým býval před tou hroznou událostí. 

„Já ale ne! Nebojím se, Rodane. Vím, že mi neublížíš." Zašeptala a přitiskla svou dlaň na jeho.

 Rodan jen bolestně zavřel oči. Kéž by to byla pravda, prolétlo mu myslí. Však celá jeho země, s nadějí vzhlíží k zítřejšímu ránu. 

Žádný z jeho poddaných, se jistě nevrátil do svých domovů a čekají jeho prohlášení v podhradí. Všichni čekají, co jim jejich král sdělí po dnešní noci. 

„Kostky jsou vrženy. Nemá cenu déle odkládat, dalšího utrpení."