SRDCE Z KAMENE 25 KAPITOLA

 Rodanovo tělo se napjalo k prasknutí. Veškerá jeho mysl. Přání. Touha a potřeba, se upnuly k jediné myšlence. K jedinému bodu, ze kterého viděl východisko, z této situace. 

Musí mu porodit potomka. Musí porodit jeho dítě. A věděl, že pakliže se to nenaplní této noci, pak je vše ztraceno.

 Bral si ji tak zuřivě, jakoby na tom závisel jeho život. Úplně se přestal ovládat. A její vášeň, a touha mu vracet všechno stejnou měrou, ho ještě více rozpálila.

 Připadal si jako smyslů zbavený. Ještě nikdy, se necítil tak naprosto oproštěn veškerého svého sebeovládání. 

Jakoby se jeho mozek vypnul a vládu nad tělem převzalo jeho srdce, které si přálo jediné. Probudit se zítra ráno vedle ženy, kterou tak moc miluje.

 Veškeré obavy o život své ženy, odsunul do pozadí své mysli. Najednou mu bylo jasné, že pakliže by cítil, že se schyluje k onomu strašnému okamžiku, kdy by si měl vzít její život, použije dýku proti sobě. Byl by to udělal. Byl připraven si vyrvat srdce z těla, jen aby ji neublížil. 

„Můj bože, Eliso! Tak moc, tě miluji!" zařval, když už po několikáté, vyvrcholil do jejího těla.

 Jejich těla se proti sobě vzpínala, a on cítil poprvé v životě, že cit, který mu ona opětuje, je opravdový. 

Nebylo to pouhé poblouznění mysli. Ani očarování jeho mužným vzhledem. Ba ani okouzlení jeho mocí a postavením. Milovala ho. Najednou si byl stoprocentně jistý.

 Protože žena, která ležela pod ním, se chvěla pod jeho dotekem touhou. Vzdychala při každém jeho přírazu a toužebně volala jeho jméno. Chtěla ho. Potřebovala ho. A toužila po něm. 

A bylo to stejné, jako před jeho proměnou. Úplně stejně vášnivě se ho dotýkala a hladila ho, předtím, i nyní. 

Teprve, když se pozdě k ránu, unaveně zhroutil vedle jejího těla, zadoufal, že tento boj vyhrál.

 Bylo to poprvé, co ve své svatební noci, neusmrtil svou manželku. Poprvé, když jeho vášeň opadla, se díval do jejích zamžených očí. A poprvé, kdy svíral svou ženu v náručí, a ona slastně předla v jeho objetí. 

„Můj pane." Usmála se Elisa laškovně, na svého manžela. 

Tón jejího hlasu, připadal mu najednou velice zvláštní, ale nepřikládal jemu zvláštního významu. Pohladil ji po vlasech a přitáhl si ji k sobě těsněji. 

„Spi, lásko. Musíš být unavená." Zapředl.

Najednou se zachrula v jeho náručí a vzepřela se na lokti, aby mu viděla do tváře. 

„Chcete říci, můj králi, že mne odmítáte? Že toto, je vaše poslední slovo? Ale naposled, se budu smát já!"

 Rodan zalapal po dechu. Hlavou mu proběhla dávná vzpomínka. Hodně dávná. Poslední slova Kory z Bamberku.

 Byla přesně taková, jaká zrovna vyslovila jeho žena. „Ale naposled, se budu smát já!" Řekla tenkrát, když vyslovila svoji kletbu. 

Zhluboka se nadechl, a na moment zavřel oči, jakoby si chtěl urovnat myšlenky. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, tomu co slyší. I přízvuk, Kory z Bamberku, byl podobný jejímu.

 Srdce se mu rozbušilo jako o závod, když se podíval do očí dívky, kterou tolik miloval. Její pohled byl jiný.

A on si v plné síle uvědomil, co se stalo. Neskončilo to. Kora z Bamberku, splnila své slovo.