SRDCE Z KAMENE 27 KAPITOLA

 „Kde je můj manžel?" zašeptala Elisa a zamyšleně a upila ze své sklenice. 

Když se ráno probudila, připadalo jí, jako kdyby dostala palicí do hlavy. Byla unavená. Dezorientovaná a vlastně si v první chvíli nemohla vůbec vybavit, jak se dostala do postele. Nota bene postele, pána z Coldwellu. 

Nějakou dobu jí trvalo, než se jí vybavily alespoň nějaké útržky paměti. A na poslední, co si vzpomněla, byla svatba, a tvář jejího muže. 

Měla by být vlastně šťastná. Však jí otec prodal jí, neznámému muži, o kterém se povídalo všechno možné, jen ne nic, po čem by mohla alespoň na chvíli zadoufat, že by mohla být někdy šťastná. A byla. 

Zamračila se na pohár ve své ruce. Byla opravdu šťastná? Vlastně si nemohla od chvíle, co se vzbudila připomenout nějaký moment, který by sdílela se svým mužem. 

 „Pán je zaneprázdněn, paní. Nemáte ho čekat ani u večeře. A v případě, že svůj volný čas budete chtít trávit na koni, máte si vzít za vděk, doprovodem, lovčího Matyáše." Usmála se Martha a pomalu začala sklízet ze stolu. 

„Nic jste nesnědla, paní. To se nebude pánovi líbit." 

„Řekni mi, Martho, je možné, aby se jen tak vypařily vzpomínky z paměti? Aby někdo zapomněl na vše, co se stalo za posledních několik týdnů?"

 Martha jen zamyšleně zatřásla hlavou. Samozřejmě ji byla odpověď známa, ale cožpak ji to mohla říci?

 „Vybavuji si tvář svého muže. Vybavuji si, naši svatbu. Dokonce si vybavuji, naše milování, ale..." povzdechla si.

 Najednou se cítila tak sama a opuštěná. Po tváři jí samovolně stekla slza. Náhle jí přišlo, jakoby stejný pocit, již jednou zažila. 

„Jízda na koni, vám pročistí hlavu, paní. Věřte mi." Zašeptala Martha.

 Bylo ji, Elisi tolik líto. Ale ještě více, jejich pána. Tolik mu přáli, aby konečně došel odpuštění a vysvobození, z toho hrozného prokletí.

Však jeho utrpení trpělivě snášeli s ním, po celá staletí. Věřili tomu, že tentokrát, je to ta pravá. A ještě ráno, než Rodan odjel, ho i utěšovala, že tomu tak je. Jinak by přeci již dávno nežila. Neseděla by teď u snídaně, a ona by věděla, že je čeká dalších sto let soužení. 

Nezasloužil si to. Určitě si jejich král, nezasloužil tak hrozný osud. Však byl tehdy tak mladý a nezkušený. A Kora z Bamberka, zlá a pomstychtivá. Kdo by miloval ženu, která miluje jenom sama sebe? 

„Asi máš pravdu, Martho. Čerstvý vzduch, mi udělá dobře." Vytrhl Marthu, Elisin hlas, z jejích vzpomínek. 

Jen se na ní usmála a přikývla. Tak ráda, by udělala více, ale nemohla. Teď, to bylo na ní. 

Dokáže se zamilovat do krále, této země? Dokáže v něm vidět krásu, kterou vidí oni? Dobro, v jeho duši, i když on sám, si myslí, že již žádnou nemá? A dokáže opětovat lásku v jeho srdci, kterou tak moc v sobě popírá? 

Věřila, že ano.