SRDCE Z KAMENE 28 KAPITOLA

 „Nech mě Matyáši, o samotě. Však již nejsme daleko od hradu. Cítím se tu tak..., krásně." Zašeptala zamyšleně Elisa.

 Seskočila z koně a vzhlédla do korun obrovského dubu. 

„Mám takový zvláštní pocit, Matyáši. Jakoby, jsem tu již byla. Jakoby mi něco říkalo..." poslední slova, zanikla již v jejím hrdle. 

Nedokázala se vynadívat majestátnosti a krásy, toho stromu. 

„No..., nevím, paní." Ošil se Matyáš a nervózně poposedl.

 Moc dobře věděl, že by ho pán nepochválil, kdyby ji nechal samotnou. Pak se ale zadíval kamsi, mezi stromy.

 „Nu dobrá, paní. Nechť, je po vašem." Pronesl s očima upřenými, za jejími zády. Pokynul hlavou a pobídl svého koně. 

„Proč mám pocit, že víš víc, než mi můžeš sdělit?" Vydechla Elisa do ticha, když osaměla, „kolika dostaveníček milenců, jsi byl svědkem? I mně se zdá, jako bych zde již byla, a ne sama." 

Podívala se vzhůru do koruny stromů, a na moment zavřela oči. Srdce se jí rozbušilo najednou jako zběsilé. Tak zvláštní pocit u žaludku, již jistě, někdy cítila. Zhluboka se nadechla, a náhle se jí zdálo, jako by zde nebyla sama. Jakoby se na ní někdo díval. 

„Má skoro již devět století. Stejně, jako já." Ozvalo se do ticha a Elisa zděšeně vykřikla, když otevřela oči. 

Zalapala po dechu. Jezdec na černém koni, se na ni díval a ani se nehnul. 

Jeho černý, dlouhý plášť, zakrýval plece koně, který nervózně pofrkával. Klobouk měl posazený hluboko do čela, takže mu neviděla do očí, a černý šátek, mu zakrýval tvář. 

„Kdo jste, pane?" vypravila ze sebe, po několika dlouhých vteřinách, „chcete říci, že vy..." najednou jí to došlo. 

Byl jen jeden člověk, o jehož nesmrtelnosti, slýchávala vyprávět. O jeho nelítostnosti a síle. Moci. Vlivu a schopnostech. O jeho nadvládě a děsu plné pověsti, o jeho nevěstách, které používal, coby své obětiny. 

Elisa klekla na kolena a sklonila hlavu.

 „Můj pane, já..." vykoktala. 

Najednou jí došla slova. Vyzařovala z něj taková síla, že jí zcela připravila o veškerou její schopnost uvažování.

„Neublížíte mi?" vypravila ze sebe nakonec, ale neodvážila se, zvednout hlavu. 

Chvíli bylo ticho.

 „Měl bych?" řekl mužný hlas, a jí se roztřásla kolena. 

I pouhý zvuk jeho hlasu, vyvolával v ní nepředstavitelné stavy. Zatřásla hlavou k odporu a nahlas polkla. 

„Tak z čeho máš strach? Je snad něco, co tíží tvoji mysl?"

 „Ne pane. Já jen..., jsem v tvé zemi..., přijela jsem abych..." zarazila se.

Cítila se najednou tak zmatená. Přijela do této bezútěšné země, přeci za jediným záměrem. Za účelem sňatku, s králem z Coldwellu. 

„Pane..., já..." z očí se jí spustily slzy. Nedokázala je zadržet. Nedokázala si vysvětlit, co se tady děje. Její manžel, je přeci pán z Coldwellu. Nebo ne?

 Pamatovala si svatbu a svatební noc tak jasně, a přec tušila, že něco není v pořádku. 

„Přijela jsi, aby ses stala ženou krále z Coldwellu. Mojí ženou." Jeho hlas, přerušil tok jejích myšlenek.

 „Ano, pane..." špitla odevzdaně.

 Však to byla pravda. A on, byl její král. Nemohla tedy popřít svého provinění.

 „Odpusťte, pane. Já..., nerozumím tomu. Ale..., já..., pán z Coldwellu..., můj muž. Tedy..." polkla slzu a zavzlykala. 

Cítila se tak bezmocně, ve svém nevědomí. Očekávala trest. Zlobu. Snad i smrt, za svůj prohřešek. 

Však zkazky o jeho nelítostné povaze, ho dávno předcházeli.

 „Povstaň!" ozvalo se, ale nad ní. 

Její zrak zavadil o pár kožených, černých bot, když pomalu zvedla zrak. Postavila se s hlavou sklopenou, tak, jak se sluší před svým králem.

„Neublížím ti. A neplač. Rve mi to srdce!"