SRDCE Z KAMENE 29 KAPITOLA

 Elisa se rozhlédla kolem. Byla taková tma, že si neviděla na špičku nosu.

 Temné zvuky lesa, ji přišli strašidelné a děsivé. A sama sobě se divila, že se nemohla dočkat toho setkání.

 Den před tím, potkala svého krále. Byl z jejího pohledu tak zvláštní. Tajemný, ale vůbec nebyla pravda, že by z něj šla hrůza a děs. Naopak.

 Cítila se v jeho blízkosti tak, že sama sobě nedokázala dát odpověď na to, proč se její nitro a její emoce v jeho přítomnosti tak bouří. 

Když ji včera došla ta skutečnost, že on je vlastně ten, kdo na ní měl mít právo, a kvůli němuž je tady, čekala trest. 

Ale místo toho, ji jen požádal, aby se ve stejný čas následujícího dne, dostavila na toto místo.

 Seskočila z koně a schovala se v korunách stromu.

 Už to, že Matyáš nedbal toho, že vyráží sama do lesů, jí přišlo divné. Za jiných okolností, by jí v žádném případě nedovolil, opustit hrad samotné. Ale nevěnovala tomu větší pozornosti.

 Najednou uslyšela prasknutí větvičky a výkřik nočního ptáka. Srdce se jí rozbušilo strachem. 

Co když nepřijde? Co když je tu úplně sama a vystavuje se tak, jistě značnému nebezpečí.

 „Neměj strach." ozvalo se za ní, a jí se rozklepala kolena. Poznala ten hlas. 

„Můj pane." Zašeptala a otočila se jeho směrem.

 Stál opřen o kmen stromu, a se zájmem si ji prohlížel.

 Byl oděn stejně jako předešlého dne, jen klobouk neměl tak hluboko posazený do čela. I v té tmě, si všimla, jeho modrých očí. 

Nahlas polkla. Připadali jí tak podobné, očím pána z Coldwellu. Jejího muže.

 Zatřásla hlavou k odporu. Je to jistě jenom nějaký klam. Možná její mysl schválně útočí na její podvědomí, aby v ní vyvolala pocit výčitek svědomí. 

Však je s jiným mužem a úplně sama. Bez vědomí jejího manžela. Zhluboka se nadechla, když se pohnul jejím směrem. 

Automaticky sklonila hlavu, ale ještě dříve než poklekla, ji v tom zabránil. Prstem nadzdvihl její bradu, a podíval se jí do očí. 

„Proč se chvěješ? Z čeho máš strach, Eliso?" zašeptal a zamyšleně přejel prstem v černé rukavici, po její tváři. 

Jen se několikrát zhluboka nadechla, ale nedokázala ze sebe vypravit jediného slova.

 „Ví tvůj muž, že jsi se mnou?" řekl najednou, ale nespustil z ní, svůj zrak. 

Jen zatřásla hlavou k odporu a na moment zavřela oči, pod dojmem jeho doteku. 

„A víš o tom, že by tě za takové chování, mohl velmi přísně potrestat?"

 Slabě přikývla a nedokázala zabránit tomu, aby se jedna slza nedostala přes hradbu jejích řas. Setřel ji prstem.

 „Tak proč, jsi tady?" vydechl po několika dlouhých vteřinách. 

„Já..., nevím, pane. Já..., musela jsem..." vykoktala. 

Nedokázala svou mysl odpoutat od jeho chvějící se dlaně, na své tváři. 

Srdce jí bušilo a dýchala tak zhluboka, že sotva popadala dech. 

„Protože jsem tvůj král?"

 „Ne! Proto ne!" vykřikla vzápětí, a hned zčervenala. 

Jen se usmál a přitáhl si ji do náručí. Nevzpouzela se. 

„Tak proč tedy? Proč jsi přišla? Proč jsi uposlechla mého požadavku? Proč, když evidentně neposloucháš, ani svého muže?"