SRDCE Z KAMENE 30 KAPITOLA

 „Já..., nevím, pane." Popotáhla Elisa, a pokusila se sklonit hlavu.

 To ji ale nedovolil. Byla z toho tak zmatená.

 Měla pocit, že nezná odpovědí na mnoho otázek, honící se jí hlavou. Hlavně na otázky, týkající se, jejího muže.

 Od svatby ho neviděla. Vypadalo to snad, že se jí straní. Nechápala to. A ještě více nerozuměla tomu, že si nemůže vybavit jedinou vzpomínku na to, jak se seznámili. Na jediný jejich rozhovor. Setkání. Na nic. 

Věděla jediné. Je vdána za pána z Coldwellu. Pamatovala si svatbu i svatební noc, když se nad ní skláněl ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Ale to bylo vše. Necítila nic. Necítila smutek, po jeho nepřítomnosti. Necítila ani touhu. Ba ani zvědavost. Jakoby se její mysl smířila s tím, že se změnil její status, ale o svém muži nepřemýšlela. Jako by jí to bylo jedno.

 Za to jí nedal spát jiný muž. Ten, který ji zrovna držel v náručí, a díval se na ni zářivě modrýma očima. 

Od chvíle, kdy ho potkala, myslela stále jen na něj. A pocit, který při tom cítila, jí byl nějak povědomí. Nedokázala si to vysvětlit, ale přísahala by, že něco podobného, již zažila.

 „Chvěješ se, Eliso. To strachy, ze svého krále?" 

„Ne, pane." Zašeptala a sklopila zrak. 

Měla strach, že pozná, praví důvod jejího rozpoložení. Po tváři mu přelétl úsměv.

 „Ach, jsi tak nevinná a nezkušená, Eliso. Tak zranitelná," šeptal a prstem přejížděl po její tváři, „samozřejmě znám, praví důvod tvého chování. Cítím, jak se chvěješ, pod mým dotekem. A velice lehce, bych si tě mohl vzít, a zplenit tvoje tělo, ale..." několikrát se zhluboka nadechl, a na moment zavřel oči. Jakoby si potřeboval utříbit myšlenky. 

„Ale neudělám to. Ještě ne. Chci víc. Jsem tvůj král, a ty jsi mi povinována. Můžu cokoliv. Můžu zrušit tvůj sňatek. Můžu tě potrestat za to, že ač nevědoma, jsi vstoupila do svátosti manželské. Můžu tě poslat na pranýř. Jediným máchnutím ruky, bych tvého muže mohl lehce vymazat z tvé paměti. Z povrchu zemského. Můžu zabít tebe. Leč neudělám nic z toho, pakliže přijmeš mých podmínek." 

„Jakých?" špitla Elisa. 

A ke svému údivu zjistila, že necítí ani náznak strachu, z toho muže. Neviděla mu do tváře, ale slyšela jeho hlas. Viděla jeho oči. Jeho mužnou postavu. Cítila jeho silné paže, a všechno se v ní bouřilo. Svíralo se její nitro, a její lůno, se při každém jeho dotyku, probralo k životu.

 Náhle poodstoupil dva kroky stranou a změřil si ji pohledem. Dlouhé vteřiny, si ji jen tak prohlížel a ona cítila, jak celé její tělo, polévá horko.

 „Jsem tvůj král. Jsem král této země. Slyšela jsi jistě, o mě mnoho řečí, a věz..., že byli pravdivé, Eliso. Každou, ze svých žen a milenek, jsem opravdu poslal na pravdu boží. Ale po žádné, jsem nikdy netoužil tolik, jako po tobě. Tak beznadějně moc." 

Poslední slova, řekl již skoro šeptem. Pak se zhluboka nadechl. 

„Má podmínka, je následující. Staneš se mojí milenkou. Přeji si, abys obšťastňovala moje tělo. I moji duši."