SRDCE Z KAMENE 31 KAPITOLA

 Několik dlouhých a nekonečných sekund, bylo ticho. 

Rodan se díval na dívku před sebou a bušilo mu srdce. Tak, jako nikdy v životě. 

Nikdy se necítil jako nyní. Jako někdo, kdo vlastně žádá svou ženu o to, aby se stala jeho milenkou. Bylo to vlastně paradoxní.

 Přistihl se, že dokonce žárlí sám na sebe. 

Díval se na její tvář, ve které se od chvíle, kdy vyslovil ono přání, vystřídalo několik emocí. Od naprostého úžasu. Zděšení. Nesouhlas. Po smíření? Možná. Každopádně, když se konečně podívala do jeho očí, viděl v nich něco, co vídával ještě před tím, než se jí odhalil. Touhu.

 Poznal, že jen jeho pouhý dotek, vyvolá v ní žádostivost. 

Vzhlížela k němu, jako ke svému králi. Obdivovala jeho sílu a moc. Jeho temná stránka ji přitahovala a toužila po tom, odkrýt jeho tajemství. 

„Jaká je tvá odpověď?" Zašeptal. 

Sám si nebyl ale jistý, jestli ji chce slyšet. Potřeboval ovšem znát, její odpověď. Musel vědět, že se jeho intuice nemýlí. Že ona opravdu miluje jeho. Krále. I přes jeho nedostatky, a jeho zjizvenou tvář. Přes to všechno, co kdy slýchávala, si ho zamilovala. Bylo to jediné, logické vysvětlení toho, co se tady děje.

 Ano. Vysnila si prince na bílém koni. Je okouzlena krásnou tváří pána z Coldwellu, ale miluje jeho druhou půlku. Tu temnou a nepoznanou. Tu, kterou ještě vlastně ani pořádně nezná. A on je nucen, i přes veškeré obavy, které cítí, ji je ukázat.

 „Já..., pane, já..." vykoktala, a tvář ji polil ruměnec, „nemohu přeci, však..., můj muž..." Sklopila zrak a několikrát se zhluboka nadechla. 

Viděl, jak se lehce chvěje, ale nebylo to strachy. Cítil náznak vzrušení, v její tváři.

 „Tvůj muž..., chceš říci, že kvůli němu, mě odmítáš? Svého krále?" Vyslovoval každé slovo pomalu a zřetelně, a do svého hlasu snažil se vložit i náznak zloby. 

Avšak rozčilení, které posedlo jeho mysl při té představě, skrýt nedokázal. I když si vlastně hned vzápětí uvědomil, že ta zášť, kterou cítí, je vlastně mířena proti jemu samotnému.

 „Řekni mi tedy po pravdě. Co cítíš, ke svému muži?" 

Chvíli bylo ticho. Dokonce měl pocit, že zahlédl v její tváři slzy. 

„Já..., můj pane. Nerozumím tomu. Já..., vlastně ho ani neznám. Nevím, kdo je. Jaký je. Od svatby jsem ho nespatřila. A jen v mé paměti si vybavuji svatební obřad a naši svatební noc. Já..." polkla slzu. A několikrát statečně zamrkala, aby zahnala další slzy, deroucí se jí do očí.

 „Řekni mi, pane, prosím. Ty..., musíš vědět, kým můj muž je. Ty jsi král z Coldwellu, a on?"

 „On?" vydechl Rodan, a na moment zavřel oči.

 Kdo je vlastně on? Zbylo ještě něco, co by ho s ním spojovalo?

 „Pán z Coldwellu je..., někdo, kdo je na hony vzdálen realitě. Je to muž, o kterém se ti snívalo. Nemám pravdu?" udělal malou pomlku, než pokračoval, „a je to někdo, kdo je na mém dvoře trpěn. Taková odpověď, ti musí býti dostačující. A nyní odpověz..., co k němu cítíš, Eliso?" nechtěl býti tvrdý, ale neměl jinou možnost, „miluješ ho?" 

Přistoupil k ní a donutil ji, aby se mu podívala do tváře. 

„Tak odpověz. Miluješ ho?" 

Elisa zalapala po dechu, ale pohledem neuhnula. Jen polkla a otevřela ústa, jakoby chtěla něco říci, ale vzápětí je zavřela. 

Dotkl se její tváře a lehce přejel prstem po její lícní kosti. Slabý sten, který se vydral z jejího hrdla, mu dal odpověď. 

„Ach, Eliso. Jsi tak čistá a nevinná. A já..., však sama jednou poznáš. A jistě mne tak pojmenuješ." 

Elisa jen zatřásla hlavou. Bylo vidět, že má co dělat, aby zahnala záchvaty pláče, které se jí snažily ovládnout. 

„Nerozumím vám, pane. Nerozumím tomu, co říkáte. A ani nerozumím sama sobě. Já..., přijímám vaši podmínku."

 Poslední slova, již vyslovila sotva šeptem. Ale velmi dobře je slyšel. Rozbušilo se mu srdce.

 „Ty..., chceš se stát mou milenkou?" vydechl ta slova, jako by ho pálila na jazyku.

 A najednou si uvědomil, že pakliže z této situace nezešílí, bude to jistě jen vůle boží.