SRDCE Z KAMENE 4 KAPITOLA

 „Děkuji vám, pane." Zašeptala Elisa. Pokusila se pohnout, ale pouta jí to nedovolovala.

 Muž na koni si jí prohlížel planoucím pohledem, ale neřekl nic. Mlčel. Jen jeho oči jí říkali, že se na něco zlobí. 

„Můžete mi pomoci, prosím?" Pokusila se o úsměv. Ale do smíchu jí zcela jistě nebylo. Byla z něj nervózní a podrážděná. 

Konečně seskočil z koně, a Elise se rozbušilo srdce. Byl vysoký a urostlí. Z pod černého klobouku vykukovali černé vlasy, a ty jeho oči. Elisa zjistila, že ho fascinovaně sleduje. Tak jasně modré oči, ještě nikdy neviděla. Bylo to až magické. 

Sáhl pod sedlo, vytáhl dlouhý nůž a přeřízl její pouta. 

„Jste volná." Pronesl do ticha a podal jí ruku. 

Váhavě mu do ní vložila, tu svou. Když ji stiskl, jakoby jí projel elektrický proud. Takový pocit, ještě nikdy nezažila. Ne, že by zrovna ona měla velkou zkušenost s muži. Ne, že by se jí někdy nějaký dotkl, ale přesto poznala, že to je výjimečné.

 „Kdo jste?" vykoktala a snažila se nějak zakrýt fakt, že zčervenala, jako rajské jablko.

 „To není důležité. Spíše by mě zajímalo, co tu pohledáváte?" zamračil se na ní, a mírně povytáhl obočí. 

„Já jen..., ráda bych věděla, komu mám poděkovat za svou záchranu." Zkusila to znovu. 

Ale muž jen přimhouřil oči, a pak bez jediného slova, nasedl na koně.

 „Jednou mě sama pojmenuješ," řekl místo odpovědi. Sehnul se, a vysadil si ji před sebe „a toho dne, se děsím." 

 „Co..., co tím máte na mysli, pane? A nemohl byste sejmout šátek?" Hlasitě polkla. 

Cítila teplo jeho těla. Nikdy nebyla tak blízko, žádnému muži. A nikdy ani, necítila takové rozpaky, jako teď. I přes šátek na obličeji poznala, že se usmívá.

 „Co tím mám na mysli? Sama jednou poznáš," pronesl po několika dlouhých vteřinách, „A co děláš tady? Víš přeci, že za pomezní kámen, je zakázáno se vydávat osamocená?!" 

Elisa automaticky přikývla. Byla si vědoma své chyby. Lovčí Matyáš, ji důrazně upozornil, že si to pán nepřeje.

 Zamračila se při té vzpomínce. Stále nechápala, proč se jí ještě nepředstavil. Proč ji nechává tak tápat, ve svých představách. A musela přiznat, že ty představy, byli všelijaké. 

„Ano. Vím to. Zakázal to můj budoucí..." odmlčela se, a sklopila zrak. Modř jeho očí, jí propalovala až na dno její duše. 

„Tvůj budoucí manžel?" řekl po chvíli ticha, „a proč tedy neposlechneš jeho příkazů. Jistě proto měl nějaký důvod."

 „Tak proč mi to neřekl sám?" vyprskla Elisa. 

Nahromaděný vztek v ní vzkypěl, a nedokázala se ovládnout. Ta nevědomost byla horší, než cokoliv jiného. Dlouhé dny a noci čekání na odpověď, ji přišly nesnesitelné. Ano. Byla zvědavá. Byla sakra zvědavá na to, jak vypadá muž, který ji jednou sevře ve svém náručí.

 „Už více jak týden čekám, že ho spatřím. Celý týden čekám, že mne přijde pozdravit. Představuji si, jak vypadá. Je mladý? Krásný? Celý týden mne sužují představy a sny..." zarazila se. 

Najednou si uvědomila svoji prostořekost. Zčervenala a sklopila zrak. Díval se na ni, a bylo vidět, že se celkem dobře baví. 

„Tak ty bys chtěla vidět, jak vypadá tvůj budoucí manžel?" zašeptal a nadzdvihl její bradu prstem v černé, kožené rukavici. Přejel zamyšleně palcem po její tváři.

 „Nemusíš se stydět za své představy. Jak rád bych byl jejich součástí." Vydechl. 

A Elise přejela myslí vzpomínka, na svůj poslední sen. Neubránila se tomu, aby její tvář, opět polil ruměnec. Však v té představě se s ní její muž miloval. A ona s ním. A byl krásný. Statný.

 „Já..., jak víš?" vykoktala nesměle. 

Přeci nemůže vědět, po čem touží. Nemůže znát její sny a představy. 

„Jak vím, o čem sníš? Po čem prahne tvá mysl a tvé tělo?" usmál se, a ještě jednou ji pohladil po  tváři, „tak moc bych si přál, aby ty sny byli skutečností." Řekl, a pak pobídl svého koně.