SRDCE Z KAMENE 5 KAPITLA

 „Nemůžu na něj přestat myslet, Amélie." Řekla Elisa a posadila se na lavičku v zahradě. 

Uběhly další dva dny od chvíle, kdy ji tajemný muž zachránil před něčím ještě horším, nežli byla smrt. 

Od chvíle, kdy ji bez jediného slova vysadil na nádvoří a odjel, myslela jen na něj. Na jeho oči. Na horko jeho těla. Byl tak zvláštní a tajemný. Myslela na něj dnem i nocí. Hříšné sny, které ji nedaly spát a nekonečné představy, ji zcela vyčerpávali. 

„Jistě se ještě objeví, paní." Zašeptala Amélie a sedla si vedle ní. 

„Když jsme sami, říkej mi Eliso, Amélie. Již jsem tě o to několikrát prosila." Odvětila zamyšleně a zavřela oči. A jen co to udělala, spatřila svého zachránce. 

„Bože! Asi zešílím, Amélie. Kdo je to? Byl tak zvláštní a tajemný. Nedokáži myslet na nic jiného, jak na něj."

 „ Ale..., není to dobré, se zamilovat zrovna teď..." zašeptala Amélie. Stiskla jí ruku a zúčastněně, se na ní usmála, „zrovna teď. Před svatbou."

 „Zamilovat?" vykřikla Elisa překvapeně, „jsem jen zvědavá. A vděčná. A chtěla bych mu poděkovat. Jen..., ještě jednou ho vidět, Amélie. Ty oči..." Přikryla si tvář dlaněmi. 

Přeci se nemůže zamilovat po jednom, jediném setkání. Přeci nemůže cítit touhu k muži, kterého ani nezná. Nebo ano? Je to jen nezkušenost s muži, nebo má Amélie pravdu? 

„Jaké to je, Amélie. Jaké je, když se miluješ s mužem?" vypadlo z ní a upřela zrak na svou přítelkyni. 

Její otázka, byť se zdála nesmyslná v tuto chvíli, však vycházela z jejího podvědomí. Z jejího nitra. Z její touhy, které se promítaly do jejích snů. 

„Jaké to je, když si tě muž vezme? Když do tebe vstoupí? Cítíš bolest, nebo uspokojení? Slyšela jsem..., že ta bolest je nesnesitelná." 

„To není pravda, paní. Eliso. Je to nádherné. Když ho miluješ, nic se tomu nevyrovná." Usmála se Amélie a zadívala se směrem k domu. 

„Musím jít. Martha mě volá, ale ráda vás příště zasvětím. Jen věřte, že když vás bude milovat, bude to něco překrásného." 

Elisa se chvílí dívala, jak její služka zmizela v domě, a pak zavřela oči. Amélie měla pravdu. Zamilovala se, do svého zachránce? 

„Neotáčej se." Ozvalo se za ní najednou. 

Celá se rozklepala, a srdce měla naráz až v krku. Poznala ho po hlase. Byl to on. 

„Jak...,jak dlouho, jste tu?" vypravila ze sebe.

Představa, že by slyšel vše, co si zde vyprávěli, ji naháněla mdloby. 

„Dost dlouho na to, abych věděl, po čem prahne tvoje podvědomí."

„A víte, pane, že je neslušné, poslouchat cizí hovory?" Zčervenala. Najednou by se neotočila, a nepodívala se do jeho očí, za nic na světě.

„Vím, a omlouvám se. Ale nemohl jsem si pomoci," vytušila v jeho hlase náznak smíchu, „nicméně, nelituji toho." 

Elisa se ošila a nervózně poposedla. Tak moc ho chtěla znovu vidět, a přitom se tak moc, v této chvíli styděla.

 „Přisednete?" vypravila ze sebe nakonec rozechvěle. Na malý moment měla pocit, že již odešel.

 „To nemohu." Ozvalo se po několika dlouhých vteřinách.

 „Proč?" 

 „Protože bych udělal něco, na co nejsi ještě připravená. A pak..., neměla bys teď spíše myslet na svého budoucího muže?" 

Elisa pevně stiskla čelisti. Jeho poznámka, ji zcela rozhodila. Jak může myslet na někoho, koho ani nezná?

 „Však ho ani neznám! Vyhýbá se mi. Nechce se mnou mluvit. Nechce mě. A zřejmě po mě ani netouží, jinak..." Vyprskla rozčileně a pak se zarazila, když si uvědomila, co řekla. 

„Ach, jak moc se mýlíš, Eliso!"