SRDCE Z KAMENE 6 KAPITOLA

 „Nechutná vám, paní?" ozvalo se, jakoby zdály. 

Elisa sebou trhla. Teprve nyní si uvědomila, že již notnou chvíli sedí nad talířem a nepřítomně se nimrá v jídle. 

„Ne, je to vynikající, Martho." Odvětila, ale její výraz, tomu nenasvědčoval. 

„A máte jiné přání?" zkusila to Martha znovu, vida jejího nešťastného výrazu. 

„To je v pořádku, já jen..." Nahlas polkla. Cítila se tak sama. Opuštěná. Ještě ani jednou, s ní její budoucí muž nepoobědval. Nepovečeřel. Nepozdravil jí. A ještě k tomu, nedokázala stále přestat myslet na onoho záhadného muže. 

„Kdy spatřím tvého pána, Martho? Proč se mi ještě nepředstavil?" Zašeptala a upřela zrak na překvapenou služku. 

„Chybí vám něco, paní?" řekla místo odpovědi. Samozřejmě věděla, co jí trápí a rmoutí, ale ona nebyla té moci, dát jí rozhřešení. 

„Přijde čas, paní. Nespěchejte. Věřte, že pán ví, co dělá." Řekla zamyšleně, a jala se uklízet nádobí ze stolu. 

Chápala svého krále. Tentokrát, si chtěl být jistý. Nechtěl nechat nic náhodě. Vlastně ho ještě nikdy neviděla se chovat tak, jak se choval. I slepý, by poznal, že si dívku zamiloval od prvního okamžiku. 

„A řekni mi tedy..., ty znáš onoho záhadného muže, který mě tehdy v lese zachránil?" vydechla Elisa. 

Chytla Marthu za ruku a tázavě se na ní podívala. Jestli někdo ví, kdo je onen muž, tak jedině ona. Byla o tom přesvědčená.

 „Řekni mi prosím, kdo je to, Martho." 

Kuchařčiny ruce, se zastavily v pohybu. Vlastně tu otázku čekala již dlouho. Již od chvíle, kdy ji pán zde vysadil. A pak po té, kdy s ní mluvil v zahradě. Od té doby, chodila jako ve snách. Všimla si toho ona, i všichni ostatní. 

„Proč to chcete vědět, paní? Okouzlil vás onen muž?" zkusila to. Věděla, že je pán poslouchá.

 „Já..., totiž..." Zčervenala a na moment zavřela oči. Samozřejmě, že ji okouzlil. Myslela jen na něj a nedokázala ho vyhnat z hlavy.

 „Je to hřích?" špitla po chvíli, „nedokáži na něj přestat myslet, Martho. Je..., je to hřích, když myslím jen na něj, místo na svého budoucího muže?" 

Po tváři jí stekla slza. Již to nedokázala skrývat. Dny ubíhaly, a v její samotě a zoufalství, byli vzpomínky na něj to jediné, co jí přinášelo potěšení a úlevu.

 „Je to hřích, když člověk cítí v srdci lásku?" 

„Není to hřích, paní," usmála se Martha a stiskla její ruku, „a jestli cítíte lásku k onomu muži..." na moment se odmlčela, ve snaze najít správná slova útěchy, „ můžete milovat někoho, koho ani pořádně neznáte? Můžete milovat muže, jehož podoba je vám tajemstvím?"

 „Nemám žádných zkušeností s muži, Martho. To je pravdou, ale..., nejsem hloupá. Nikdy jsem necítila něco takového, jako nyní. A cožpak není pravdou, že žena snadno zamiluje se do slov a činů? Že dívky čtoucí v knihách, zamilují se snadno do svého hrdiny, a jen pouhá jejich představa jim stačí?" Elisa polkla slzu a opětovala Martin stisk ruky.

 Vyskočila ze židle a rozeběhla se ke dveřím. 

„Nemám právo vám cokoliv říkat, pane, ale měl byste jít za ní." Řekla Martha do ticha, když Elisa zmizela.

 „Já vím," ozvalo se ode dveří, z druhého konce místnosti, „a je hřích, když někdo takový, jako jsem já, cítí totéž, k tak nádherné a křehké bytosti?"