SRDCE Z KAMENE 7 KAPITOLA

 Elisa vyběhla na zahradu. Potřebovala si utříbit myšlenky. Všechno co jí Marha řekla,  ji dokonale vyvedlo z míry.

Zabočila uličkou, podél zdi a teprve když se ocitla před bočním vchodem do levého křídla hradu, si uvědomila, že přes svou zjitřenou mysl, přestala úplně vnímat okolí. 

Probrala se teprve, když ji došlo kde je. Levé křídlo hradu, jí bylo zapovězeno. Vlastně to bylo první, na co jí Martha upozornila. 

„V levém křídle hradu, se nachází královský přijímací sál a královy komnaty. Je přísně zapovězeno, tam chodit bez jeho svolení." 

Pomalu sáhla na železnou kliku a zaváhala. Jenže její zvědavost byla silnější, než ona. 

Opatrně vstoupila do tmavé místnosti. Váhavě vzala do rukou trojramenný svícen ze zdi a vydala se tmavou chodbou.

 Byla zde taková tma, že si neviděla ani na špičku nosu. Jen plápolající světlo, jí osvětlovalo cestu. 

Najednou ji do očí praštil obraz na zdi. Rozbušilo se jí srdce, když zvedla svícen a spatřila ty oči. Ty by jistě poznala vždy, a všude. Ty nejmodřejší oči na světě. 

Ruka se jí třásla tak, že plamen svíce mihotajícím světlem, sotva osvětloval podobiznu neznámého muže. Zaměřila se na jeho oči a podlomila se jí kolena. Byl to on. Její zachránce.

 Z tlukoucím srdcem si prohlížela jeho podobiznu. Jeho krásná a mužná tvář. Černé havraní vlasy a mužné tělo, ji vhánělo ruměnec do tváří. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla.

 Nevěděla jak dlouho jen tak stále před jeho podobiznou, a ztěžka oddychovala. Byla tak vyvedená z míry, z toho poznání, že přeslechla kroky, mířící jejím směrem. 

Její pohled se zaměřil na obraz vedle. Byl to také on. Jen jeho tvář, jakoby zahalená v oparu, byla sotva viditelná. Hlasitě polkla, a popošla o další metr. 

Zvedla svíci u třetího obrazu. Další podobizna jejího zachránce. To už jí ale srdce bušilo tak mocně, že měla pocit, že se dokáže sotva udržet na nohou. Zvedla zrak, aby se zaměřila na jeho tvář. Ale než stačila zaostřit a prohlédnout si ho, vykřikla, když se ze tmy ozval něčí hlas. 

„Co tu pohledáváš?" 

Elisa odhodila kahan leknutím na zem a rozhostila se černočerná tma.

„Já..." vykoktala. Vlastně nevěděla, co má na to říci, „jen jsem chtěla..." Přitiskla se zády ke zdi a zamžourala do tmy. Ale neviděla ani svojí ruku před sebou, natož osobu, stojící opodál.

 „Nevíš, že je zakázáno vstupovat do levého křídla hradu?" ozvalo se znovu. 

Jenže to již Elisa poznala jeho hlas.

 „Jste..., jste to vy?" vydechla úlevně, ale nedokázala zadržet příval slz, deroucí se jí do očí. 

Chvíle okamžiku. Provinění. Leknutí, i dlouhá samota a čekání na něj, dopadly na její duši tak, že nedokázala zadržet pláč.

 „Odpusťte..., já..., jen jsem chtěla..." polykala slzy. 

„Zřejmě ráda porušuješ příkazy svého krále." Jeho hlas slyšela nyní tak blízko, že cítila i teplo z jeho dechu na tváři. 

Elisa se pokusila zaostřit, ale viděla jen tmavé obrysy muže, stojícího před ní. 

„Neplač. Rve mi to srdce." Řekl po několika dlouhých vteřinách.

 Náhle ucítila jeho prsty na své tváři. Jemně setřel prsty, slzy z jejího obličeje a zhluboka se nadechl.

 „Nechtěl jsem tě vyděsit, Eliso. Ale mé příkazy jsou zákon. I ty..., je musíš dodržovat." Pokračoval šeptem, ale nepřestával se dotýkat její tváře.

 Elisa se chytla rukama zády o zeď a vyčerpaně opřela hlavu o stěnu. Měla pocit, že jinak by se jistě svezla bezvládně k zemi. Cítila se jako hadrová panenka, v jeho rukou. Teplo jeho dechu. Jeho blízká přítomnost. Elektrizující dotek, to vše, na ní dopadalo tak, že sotva popadala dech.

 „Máš ze mne strach?" vydechl pár centimetrů, od jejích úst. Elisa jen zatřásla hlavou k odporu.

 „Nemám..." vykoktala, když si uvědomila, že jí nemůže vidět, „nemám z vás strach, pane."

 „Tak proč se třeseš?" 

„Já..., to z vaší přítomnosti, pane," řekla upřímně „ještě nikdy..., nikdy jsem nebyla tak blízko žádnému muži." Najednou byla ráda, že přes roušku tmy, nemůže vidět, jak zčervenala. 

„Tak to je dobře. To je moc dobře, Eliso." Vydechl již do jejích úst. 

Jemně jí políbil na rty. Tak jemně a opatrně, aby se nevyplašila. Pak se na moment zadýchaně odtáhl. 

„Teď tě políbím. Nemusíš se bát..., jen..., chci tě ochutnat." Spojil její rty se svými a hladově si ji přivinul do náručí. 

Nevzpouzela se. Naopak. Ruce jí automaticky vystřelily výše, a vpletli se do jeho vlasů. Přestala vnímat čas i realitu. Nevěděla, jak dlouho jí hladově líbal, tiskl její tělo, ale když se odtáhl, nesouhlasně zavrčela.

 „Jsi nenasytná," v jeho hlase byl znát náznak smíchu. Pohladil ji po tváři. „Kéž bys taková byla, až mě poprvé spatříš, Eliso."