SRDCE Z KAMENE 8 KAPITOLA

 „Co je to?" Vydechla Elisa, když se krajinou rozletěl zvláštní, strašidelný a tajemný zvuk.

 „To je lesní roh. Zní celou zemí. Oznamuje královým poddaným, že se za tři dny koná jeho svatba." Odvětil lovčí Matyáš.

 Elisa přitáhla otěže koně. Ten příšerný zvuk, se mu evidentně nelíbil. A ona byla najednou ráda, že Matyáš trval na tom, že musí na příkaz krále, jet s ní. 

Nejprve se jí to nelíbilo. Chtěla být sama a potřebovala si utříbit myšlenky. Po včerejším polibku, byla její mysl ještě více rozpolcená. 

Po prvé v životě, ji políbil muž, a jí se to líbilo. Byla sama překvapena svou reakcí. I po té, co zjistila, že onen tajemný muž, je její budoucí manžel. 

„Řekni mi Matyáši, jaký je?" vydechla Elisa, když se zastavila na kraji lesa a podívala se do dáli. Světla ohňů a lamp, prosvětlující skrz okenní tabulky, nasvědčovaly tomu, že se tam nachází vesnice.

 „Slyšela jsem, že je hrůzný. Děsivý a nesmrtelný."

 „A máte ten pocit, paní?" upřel na ní lovčí svůj zrak.

 Elise prolétla hlavou vzpomínka na jejich polibek a zatřásla hlavou. Samozřejmě, že neměla. Ale nedokázala vyhnat z hlavy všechny ty pochybnosti a pověsti, které o něm slýchávala. 

„Ale..., je pravdou, že žádná z žen, nikdy nedožila svého prvního roku po svatbě?" 

„Nikdy to nebyla ta pravá," odvětil Matyáš a nervózně poposedl, „nemám právo, vám více říci, paní." Znovu zatáhl za otěže svého koně. Oba koně byli velmi neklidní, a Elisa měla co dělat, aby jej udržela v poklidu. 

„Ale já, jo." Ozvalo se za nimi. A najednou se z poza stromů, začali vynořovat ne zrovna vlídně vypadající postavy. 

Jeden po druhém vystoupily z úkrytu, a míře na ně kušemi, je obklíčili.

 „Nedožiješ se svého prvního roku, krasavice. Nedožiješ se ani prvního rána po tom, co skončíš v jeho posteli." Zaskřehotal jeden z mužů a všichni okolo se začali smát. 

„Varuji tě! Zahráváš si s ohněm, Vandere, přivodíš na sebe pánův hněv. Již jednou, jsi vyvázl životem, jen díky jeho milosrdenství. Rozmáčkne tě jako červa, když ihned nepoklekneš před svou budoucí královnou a nesložíš zbraně." 

„Ha! Tak to bych se na to podíval!" zařval obtloustlý hromotluk s pichlavýma očima. 

Zadíval se na Elisu a přiskočil před jejího koně. Chytil ji za ruku a praštil kloboukem jejího koně do slabin. A jen co ten splašen vyběhl, strhl Elisu na zem.

 Ostatní lapkové obklíčili Matyáše a nenechali mu tak možnost ochránit svou paní. 

„Matyáši!" vykřikla Elisa a snažila se vytrhnout ze sevření Vanderových paží. 

„Přestaň se smekat, kočičko. Ještě krok, a ten tvůj lovčí, bude jako řešeto." Cedil skrz zuby a povalil Elisu na zem. 

Jednou rukou ji chytl pod krkem a přitiskl k zemi tak, že sotva popadala dechu, a druhou rukou, se jal strhat její šat. 

„Když budeš hodná, nechám tě i žít. Jen tě zbavím tvého panenství. Pak již budeš pro toho netvora nepoužitelná." 

„Ne! Pomoc! Matyáši," křičela Elisa. Škrábala, kousala, kopala a házela sebou tak, že Vander dostal ještě větší vztek.

 „Rodane!" vykřikla. Když z ní strhal poslední kus jejího oděvu, „Rodane, pomoc!" Jeho jméno, jí vytanulo na mysli tak jistě, jako si byla jistá, že určitě přijde a zachrání ji.

 „Rodane!" vykřikla ještě jednou, a v ten moment, se Vander prostřelen šípem, svalil vedle ní.