SRDCE Z KAMENE 9 KAPITOLA

 Elisa se dívala, na svého zachránce, a srdce jí bušilo jako o závod.

 Měla pocit, že vypadá jako bůh. Jako anděl pomsty. Seděl na černém koni. Celý v černém. S černým šátkem přes obličej. 

Nestačila ani registrovat rychlost, jakou kolil své nepřátele. Několik mužů padlo k zemi, načež zbytek, asi deseti mužů odhodilo zbraně a pokorně pokleklo se sklopenou hlavou. 

„Můj pane," pronesli všichni sborovým hlasem, „jsme tví oddaní, králi." 

Poníženě čekali na jeho rozsudek. Ani jeden se neodvážil zvednout svou hlavu.

 „Za tři dny, se všichni přijdete na svatební obřad poklonit své nové královně a vyjádřit svou oddanost. Pakliže ne..., najdu si vás. A tentokrát, vás trest nemine!" zahřímal jeho hlas a muži na zemi se evidentně třásli obavami o svůj život. 

Pak pohodil rukou, a všichni se jako na povel, couvajíce se sklopenou hlavou zvedli, a po té zmizeli mezi stromy.

 Muž seskočil z koně a přiklekl před vyděšenou dívku. 

 „Jsi v pořádku, Eliso?" zašeptal a přehodil svůj černý plášť, přes její nahé tělo. 

„Rodane!" zašeptala, „přišel jsi." A teprve nyní, se jí spustily slzy. Úlevně vydechla, a když se k ní sklonil, radostně ho objala okolo krku. 

„Věděla jsem to. Věděla jsem, že přijdeš." Zavzlykala a schovala se v jeho náručí. 

Rodan zamyšleně stíral prstem v černé rukavici její slzy a nepřestával ji k sobě tisknout.

 „Jsem tady. Neplač, Eliso. Rve mi to srdce." Zašeptal do jejích vlasů. Pak ji vzal do náručí a nasedl na svého koně. 

„Jeď napřed, Matyáši, a řekni Edvardovi, ať zatopí v Elisině komnatě." Otočil se na svého lovčího a pobídl koně.

 Elisa se k němu přitiskla a obejmula jeho hruď. Konečně se cítila v bezpečí. Vdechovala jeho mužnou vůni, a nechala se kolébat houpavou chůzí koně tak dlouho, až usnula. 

Probudil ji až jeho hlas.

 „Neměj strach, Martho. Je v pořádku." Nesl ji zrovna po schodech do jejího pokoje.

 Položil ji na postel a zabalil do huňaté přikrývky. 

„Ne! Neodcházej, prosím. Nenechávej mne tu samotnou." Vykřikla Elisa vyděšeně, když viděla, že odchází. 

Zaváhal. Zastavil se u dveří a jeho modré oči zakroužili v její tváři.

 „Já..., nevím..." vysoukal ze sebe, ale to už se jeho nohy, samovolně rozešli k její posteli.

 „Zůstaň tu se mnou. Prosím." Zašeptala a natáhla k němu svou ruku. 

Váhavě ji přijal a lehl si vedle ní. 

„Nemůžeš..., nemůžeš sejmout masku, Rodane?" usmála se na něj, s nadějí v očích. 

Přeci již ví, jaká je jeho podoba. Jestli malíř, který maloval onen obraz, ho vykreslil věrně, pak je to ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. 

„Již..., již znám tvou podobu. Viděla jsem tě přeci na obrazu." Zašeptala, ale on jen smutně zatřásl hlavou. 

„Viděla jsi na něm pána z Coldwellu. Nikoliv krále. Třetí obraz, zůstal tebou nepoznán."

 „Ale to jsi přeci ty. Ty jsi pán z Coldwellu a král této země. Již mě nemusíš klamat." Vyhrkla Elisa a zadívala se do modři jeho očí. Najednou měla pocit, že se v nich utopí. Byly tak nádherné. 

„Ach ano, má paní. A přesto..., je jeden od druhého vzdálen tolik, kolik dokáže unést tvoje láska." 

Pohladil ji třesoucím prstem po tváři. Několik dlouhých vteřin si jen mlčky prohlížel její tvář, a pak zavřel na moment oči. 

„Jsi okouzlena pánem z Coldwellu. A jsi okouzlena povahou a mocí svého krále, Eliso. Ale muž, který doufá, že mu jednou vyznáš svojí lásku, je někde uprostřed. A zrovna leží vedle tebe. A věř, že není ještě čas, abych sejmul svoji masku. Ještě ne, Eliso. Ještě bych rád tvé náklonnosti, alespoň pár dní využíval." Smutně se usmál a přitiskl prst na Elisiny rty v náznaku, že již bylo řečeno dost. 

„Spi. Musíš být unavená." Zašeptal a přivinul si ji do náručí.