SRDCE Z KAMENE 1 KAPITOLA

 Ponurou nocí, a ještě více pochmurnou krajinou, se trmácel kočár, tažený několika koňmi. 

Jeho kočí, se na kozlíku co chvíli zadíval do tmy, a s hrůzou v očích poslouchal podivné zvuky noci. Ruce se mu třásly strachy a stále více poháněl koně. 

Byla to krajina, kam se i zvěř bála vstoupit a podivné zkazky kolující o této zemi, jeho obav ještě více přiživoval.

 „Jak dlouho ještě, Arture?" Ozvalo se z vnitra kočáru a z okna vykoukla mužská hlava. 

„Nemám ani ponětí, pane," vykoktal kočí a znovu práskl do koní, „myslím, že bychom měli být blízko. Řekněte paní, že nemusí mít obav." 

„Vše je v pořádku, paní. Nemusíte mít strach. Artur tvrdí, že již zanedlouho, budeme u cíle." Usmál se muž, na jednu z žen proti němu. 

Ta jen lehce přikývla a zadívala se z okna. Po zádech ji přejel mráz. Za nic na světě, si nechtěla přiznat, že má strach, ale měla. Převeliký. 

Její otec, baron Lyndwood, ji prodal jako kus majetku. Domluvil její sňatek s mužem, kterého ještě ani neviděla. A stále více pochybovala o tom, že by si to kdy přála. 

Však o něm nikdy neslyšela nic dobrého. Však o jeho zemi, a o jeho vládě, kolovaly podivné zprávy. 

Zvěsti o zemi, kde i slunce strachy nevychází. Kde zvěř se bojí vstoupit a tma a strach, obchází jeho vesnice. 

Zkazky o jeho králi. Jejím budoucím muži, byli děsivé. Nikdo ho nikdy nespatřil. A ty, co ho jen koutkem oka zahlédli, hrůzou oněměli. 

„Slyšela jsem, že je hrůzný. Děsivý. A nesmrtelný, Eliso." Zašeptala dívka vedle ní, a vytrhla ji tak z jejích myšlenek, „mám o tebe strach. Však ty pověsti říkají, že si každých sto let, vybírá nevěstu. Nevěstu, která nikdy nemá dočkat svého prvního roku manželství." 

„Však nemůžeš věřit všemu, co slyšíš, Amélie," usmála se na svou služebnou.

 Na svou jedinou přítelkyni, kterou znala již od dětství. I jejího muže, Gabriela. Byla ráda, že alespoň oni, ji nenechali svému osudu, a neopustili jí. 

Hlavou ji proběhla vzpomínka na ten den, kdy její otec držíc v ruce list, ji s klidným srdcem sdělil tu novinu.

 „Pán, a král Z Coldwellu, tě žádá o tvou ruku, Eliso. A já mu to slíbil. Jeho posel, přinesl tu zprávu. Musí to tak být, byť nezabráním, našemu úpadku."

 Po tváři ji skanula slza, ač se tak moc, snažila být silná.

 „Neměj obavy. Jsme s tebou," stiskla jí ruku Amélie, „třeba ty zvěsti neříkají pravdu. Třeba není pravdou, že se projíždí po nocích, na svém ďábelském oři a každého, kdo se mu zprotiví, odstraní ze světa. Nemůže to tak být." Špitla, ale její poslední slova, již Elisa nevnímala. 

Vyklonila se z okna a rozbušilo se jí srdce. Temný hrad se tyčil v kopci před nimi.

 Obestřený mlhou, se v měsíčním světle, zdál být ještě děsivější, než si kdy dokázala představit. Tísnivá, skličující krajina a chlad, který ji obklopil, ji rozbušil srdce.

 „Jsme u cíle, paní." Ozvalo se z kozlíku, když se kočár zastavil.

 Najednou dostala strach. A když Artur otevřel dveře kočáru, a ustoupil stranou, roztřásli se jí kolena. 

„Jste doma, paní." Řekl, a to zjištění, jí projelo jako nůž až do srdce.