VLČÍ INSTINKT 64 KAPITOLA

 Osmero sudích začalo předříkávat modlitbu. Sborově, a jakoby jedním hlasem.

 Nathanovi se zaleskli oči a ještě než sklonil hlavu v posvátné úctě, zahlédl Katrinin ustrašený výraz. 

Moc dobře věděl, co to znamená. Jejich modlitba byla vyřčena v latině, ale rozuměl každému jejich slovu. Ale k jeho zármutku, ho ona slova nepotěšila. 

Katrin se do něj označila. Konečně byla jeho. Konečně cítil všechno tak, jak bylo dáno. Jak mu bylo souzeno, už při jeho narození. Konečně, ale poznal, že stále něco brání tomu, aby to Svrchovaní přijmuli. Náhle modlitba ustala.

 „A nyní..., napij se z kalichu rozkoše, představený." Uslyšel Nathan nad sebou hlas jednoho ze Svrchovaných.

 Rozbušilo se mu srdce, a na moment zavřel oči. Tak moc doufal, že se tomu vyhne a nebude zrovna tato zkouška nutná. Ale jak moc se mýlil.

Zhluboka se nadechl a naposledy se podíval do překvapených očí, jeho družky. Tváří v tvář, změnil svoji podobu a změnil se v ohromného, černého vlka. 

Jeho oči se zaleskly touhou, když se nad ní sklonil a horkým jazykem přejel po její značce. Pak se bez dalšího varování, jeho zuby zakously do jejího hrdla.

 Zakňučel, když se mu její krev, dostala na jazyk. A když se mu pomalu začala ona životodárná tekutina vlévat do žil, ztratil se úplně. 

Nikdy to nebylo takové, jako teď. Cítil všechno mnohem intenzivněji, než dříve. Cítil všechno, co ona. Cítil vzrušení. Touhu. Lásku. Cítil i strach a obavy, ale pil stále dál a dál, až dokud se její tělo bezvládně nesesunulo k zemi.

 Zvrátil hlavu a zhluboka zavil. Teprve potom, se znovu proměnil, a přelétl zrakem její tělo. 

„Jsi představený rodu, a jako takový, jsi si jistě vědom toho, proč se to muselo stát." řekl další ze Svrchovaných.

 Nathan klečíc na zemi, vedle jejího těla se sklopenou hlavou, jen němě přikývl. Samozřejmě to věděl. 

Jako představený, z titulu své funkce, nejednou musel přistoupit k této zkoušce, a v zájmu zachování rodu, ji nařídil. 

Nikdy by ji při této zkoušce, nemohl usmrtit. Nikdy, pokud by jejich spojení, bylo úplné. Nikdy, pokud by oba dva naplno otevřeli své srdce a svou duši. Jejich vzájemné pouto, které si vytvořili, by to nedovolilo.

 „Tentokrát to není tvoje družka, ale ty sám, představený. Ty sám, jsi nadobro nepřijal vaše pouto. Tvá duše a mysl, se stále brání ho přijmout. A tvé srdce, zůstalo uzamčené."

 Nathanovi skanula po tváři slza. Přeci ji miluje tak moc, že bez ní nedokáže žít. Byl si toho vědom. Bez ní, umíral za živa.

Ale rod Lycantropus Vampirus, měl přísná pravidla, které zvláště on, by měl nejspíše dodržovat a ctít.

Zrovna tak, jako to vyžadoval u svých poddaných, musel i on, přijmout nyní svůj rozsudek.

Srdce se mu sevřelo bolestí. Svrchovaní, nikdy neschválí jejich spojení. Nikdy, protože je zákonem dané, že musí počít čistokrevného nástupce rodu. Jen tak, mohli zabránit svému vymření. 

Je jich přeci tak málo, a počít čistokrevného nástupce může jen v tom případě, že oba přijmou svoje pouto a navždy se spojí.