VLČÍ INSTINKT 65 KAPITOLA

 Nathan si nalil svoji oblíbenou skleničku, a zamyšleně se opřel o římsu krbu. 

Měl by být šťastný. Katrin se do něj konečně označila. Je jeho. Jeho manželka. Spřízněná duše. Je jeho osud. Konečně si k němu vytvořila pouto, a připoutala se k němu. Ale stalo se něco, čemu ani on sám, nemohl zabránit.

 Dlouhé roky odloučení od své družky. Od ženy, ke které byl poutem připoután, a on strádajíce její ztrátou způsobili otupění emocí a citů.

Jeho obranný mechanizmus se obrnil proti jakékoliv další bolesti, kterou by mu ona mohla uštědřit. Miloval ji, to ano. Miloval ji dokonce tolik, že věděl, že pouhý její odchod, by byla jeho smrt, ale nedokázal své emoce znovu zapnout. Nedokázal ji svou lásku vyjevit. 

Síla pouta, ho k ní táhla. Jeho srdce přetékalo láskou, ale jeho rozum a duše, jakoby si postavili hlavu. 

Absence její krve, kterou potřeboval ke svému životu po té, co si k ní vytvořil pouto, to vše zapříčinilo. Dlouhé tři roky, ho při životě držela jen obyčejná krev, ale on potřeboval její. A její ztráta, otupěla jeho smysly natolik, že se jeho emoce vypnuli.

Nathan do sebe kopl obsah skleničky a unaveně si sedl do křesla. Hlavou mu prolétla vzpomínka na to, co mu Svrchovaní řekli hned po té, co se Katrin neprobudila. 

„Ale vzhledem k situaci..., ji můžeš probudit k životu. Dáváme ti představený, ještě poslední šanci. Dáváme ti půl roku. Jestli do té doby nepočneš čistokrevného nástupce rodu, pak víš, co tě čeká?!" Moc dobře to věděl. Čekala ho věčná samota. Již nikdy, by ji nespatřil.

„Zvládneš to, Nathane." Ozval se Alexandřin hlas. 

Dívala se na jeho záda, a do očí se ji nahrnuly slzy. Bylo ji ho tak líto. Tolik si vytrpěl, když o ni přišel. Však o něj měli s babičkou takové obavy. 

Nepřijímal tenkrát pomalu žádnou potravu. Jen pracoval, nespal a stále ji hledal. A když se pod tíhou té bolesti vypnuly jeho emoce, vlastně si tenkrát oddychly, že snad ta bolest pro něj nebude taková zničující. 

„Co můžu udělat, Nathane. Jak ti mám pomoci?" zasténala Alexandra. 

„Nevím..." zašeptal po několika dlouhých vteřinách, „nemám ani ponětí, Alexandro. Tolik ji miluji. Cítím tu lásku. Touhu. Vášeň. Cítím všechno, jak by mělo být. A nyní, ještě mocněji, ale zkrátka..., nedokáži to. Kdykoliv se jí podívám do očí. Kdykoliv spatřím její tvář, jakoby se něco ve mně vzpříčilo, a nedokáži ji to vyjevit. Nedokáži jí říci, jak moc ji miluji." 

Na chvíli se odmlčel a nalil si ještě jednu skleničku. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. 

„I nyní..., cítím její vůni a celého mě to rozechvívá. Tak moc po ní toužím. A cítím lásku, ale..., když jsem s ní, jakoby se ztratila a zbyla jen touha a chtíč. Jen to! Touha. Chtíč. Chlípnost. Všechny mé pudy se probudí a touží jen po tom jediném, ukojit svůj hlad. Hlad vlka, upíra, i člověka ve mně. Jen to. Ukojit. Nasytit. Zahnat hlad a utišit žízeň. Uspokojit svoje tělo. Ale má mysl, jakoby zůstala zamlžená a mé srdce uzamčené."