VLČÍ INSTINKT 66 KAPITOLA

 „Nesmíš, to s ním vzdát, Katrin." Alexandra se na ní podívala s prosbou v očích.

 Již to trvalo více jak měsíc, a vše bylo stále při starém. Vše se vrátilo do starých kolejí, jako před svatbou. 

Nathan trávil většinu času v kanceláři a stále více pracoval. Jakoby se jí vyhýbal. A přitom, čas běžel.

 Ale vlastně mu rozuměla. Toužily po ní všechny jeho podstaty, ale to bylo tak všechno. Kdykoliv se k ní přiblížil, všichni poznali, že má co dělat, aby se dokázal ovládnout. Aby si ji nevzal jako upír, nebo jako vlk. 

A to nechtěl. Nechtěl ji ještě více trápit, protože ji tak moc miloval. A přesto, nedokázal ji to říci. Nedokázal si to přiznat. Nedokázal zapnout svoje emoce.

 „On to s tebou nevzdal. Nikdy. A nikdy, by to neudělal, Katrin." 

„Já vím. Vím to, Alexandro," zavzlykala a zatřásla hlavou k odporu, „ale..., co mám dělat? Však mě k sobě nepustí. Skoro se mnou nemluví. Již..., již dva týdny, nespal ve své posteli." Z očí se jí spustily slzy.

 Byla již tak unavená, z toho všeho. Ať se snažila sebevíce se mu přiblížit, o to více, se jí vzdaloval.

 „Tak se vzchop, a něco dělej, kruci! Nechci přijít o svého bratra. Snaž se trochu více, Katrin. Přiměj ho jednat. Komunikovat. Cítit. Přiměj ho zuřit, nebo nadávat. Přiměj ho k čemukoliv, co znovu zapne jeho emoce." Vydechla Alexandra a změřila si plačící dívku pohledem. 

Najednou ji v očích zablýskalo, a ústa se jí roztáhla v širokém úsměvu. 

„Co kdyby..., co kdyby se vrátila ta stará Katrin?" vyhrkla a začala pochodovat po místnosti. 

„Ta neposlušná, prostořeká, divoká a nezvladatelná Katrin? Ta, se kterou si již ani můj bratr pomalu nevěděl rady, a musel ji zavřít v suterénu, aby mu neutekla? Ta, která i přes jeho zákaz, tancovala polonahá v kádi, a můj bratr div nevyhodil a nepozabíjel polovinu námezdních dělníků? Ta, které musel dát můj bratr výpověď, jen aby ji donutil se k němu nastěhovat, a měl ji tak stále na očích? A ta, která i přes ten zákaz utekla, aby se pobavila, a on div nezešílel strachy?" Alexandra se vítězoslavně a evidentně spokojeně, sama se sebou, podívala na Katrin. 

Byla to jediná možnost. Byla o tom přesvědčená. Jediná možnost, jak ho donutit, znovu zapnout svoje emoce. 

Věděla moc dobře, že ji i přesto, že se jí vyhýbá, má stále pod svou kontrolou. Ví o ní vše. A když tedy, se jí stále straní a nemá potřebu ji vyhledávat, musí ho donutit, aby ji dostal. Aby tu potřebu měl. 

Musí ho donutit jednat. Zuřit. Vztekat se. Musí ho donutit žárlit a dát průchod jeho emocím. Nesmí ho nechat vydechnout, odpočinout. Musí mít stále větší a větší potřebu, ji hlídat a střežit. Musí ho probrat, z té jeho letargie.