VLČÍ INSTINKT 67 KAPITOLA

 „Pane Wolfbloode?" Ozval se jeden z mužů, sedících proti němu, v jeho kanceláři. „Pane Wolfbloode, rád bych ještě projednal podmínky smlouvy." 

Nathan, ale jen nepřítomně zatřásl hlavou a pak se najednou zvedl a přešel k oknu. 

Už dobrou hodinu trvalo jeho obchodní jednání, a celou tu dobu, je jen nepřítomně pozoroval a jeho smysly se ubírali úplně jiným směrem. 

Stále se zaobíral myšlenkou, co se s Katrin děje. Byla jako vyměněná. Jako by zapomněla, že je jeho žena a matka jeho dětí. Jakoby zapomněla na něj.

Nemělo by mu to ale přeci vadit. Přeci se jí sám, vyhýbal. Ale tohle bylo jiné. On k tomu měl sakra důvod. Zatímco ona, ho evidentně ignoruje. 

Pevně sevřel ruku v pěst, až mu klouby na rukou zběleli. A k tomu všemu to vypadalo, že se k ní Alexandra, velice ráda přidala. 

Každý den, jezdily po nákupech, salonech, lazebnictvích a vracely se pozdě odpoledne. Děti hlídala babička, a na jeho narážku, že se mu to nelíbí, mu řekla jenom, že jsou děti rády, a ona že si potřebuje odpočinout. 

„Pane Wol..."

 „Dobře..." skočil mu Nathan do řeči, „nechám si to projít hlavou. A teď mne omluvte. Mám velice důležité jednání." 

Obrátil se na překvapené muže, a čekal, až se za nimi zavřou dveře. Potřeboval být sám. Potřeboval se trochu uklidnit. 

Protože to co právě spatřil venku na nádvoří, se mu vůbec nelíbilo. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach a žíla na čele, se mu nebezpečně rozbušila. 

Nádvoří bylo plné lidí, hlavně mužů. Popíjejících, a dívajících se na to představení.

 Sklizeň byla opět v plném proudu, a tak tu bylo maximum námezdních dělníků, kteří po večerech hledali nějaké to povyražení. A šlapání hroznů, byla samozřejmě jako vždy, nejoblíbenější disciplína. 

 A aby ne, však dívky se za zvuky hudby, skoro polonahé, ladně svíjeli v kádích a leckterý muž, měl sto chutí, tu rudou tekutinu stékající po jejich těle slízat. Však ani jemu, nebylo ono představení nikdy proti srsti. Ovšem do té doby, než v té kádi, stanula Katrin. 

„Měl jsem to už dávno zakázat." Zavrčel a vztekle praštil pěstí do zdi, vedle okna. 

Nikdy by ho nenapadlo, že to udělá ještě jednou. Že se odváží, i přes jeho zákaz, po své poslední zkušenosti.

Ještě jednou udeřil pěstí do zdi, aby si trochu ulevil, a pak úplně rudý vzteky vyrazil ze dveří.

 Zuřivě se protlačil davem přihlížejících a naskytl se mu pohled, pod kterým se mu podlomila kolena. 

Katrin se za zvuku latinskoamerické hudby, svíjela v kádi, jako nějaká divoženka. Na sobě měla bílé šaty na ramínka s živůtkem, který pevně a nedokonale obepínal její bujné poprsí. 

S každým jejím pohybem se ladně zachvělo, až dostal strach, že tu tíhu a nádheru, ta tenká látka nemůže udržet.

 Tenkou látku svých splývajících šat, držela v rukách vykasanou, a s každým jejím pohybem se odhalili její nohy.

 Vlnila boky do rytmu a v zápalu tance, sukni vykasala více a více, až vysoko odhalovala její krásná stehna. 

Zhluboka se nadechl a nasál její vůni, smísenou s vůní hroznů. Po zádech mu přejel mráz, a když spatřil, jak se na ni všichni muži dívají, dostal ještě větší vztek.

 Zaťal nehty do dlaní a přimhouřil oči do úzké štěrbinky. Vztek a zlost, který ho popadl, když muži ještě začaly tleskat do rytmu jejího tance, se nedal přirovnat k žádnému jinému pocitu, který kdy cítil. 

Měl chuť ji popadnout a odnést. Zavřít do sklepa. Zazdít. Naplácat ji tak, aby si navždy pamatovala, že je jeho. Jen jeho, a nikdo, se na ní nesmí takto dívat.