VLČÍ INSTINKT 68 KAPITOLA

 Katrin zavřela oči a ladně se svíjela do rytmu hudby.

 Milovala hudbu a tanec, ale kdyby ji k tomu Alexandra nepřemluvila, asi by si toto potěšení, pro tentokrát nechala ujít.

 Oplzlé pohledy mužů, jí zvláště po předchozí zkušenosti, více než vadily. 

Úplně přestala vnímat okolí a zcela se pohroužila do svého tance. Teprve pískot, pokřikování a potlesk přihlížejících do rytmu hudby, ji probral. 

Otevřela oči a zastavilo se jí srdce. Najednou jeho tlukot cítila až v krku. Všimla si Nathana, jak se s rozzuřeným a pomalu nepříčetným výrazem ve tváři, zastavil na přídi kádě, a jeho oči se zmenšily do úzké štěrbinky. 

Na sucho polkla, ale snažila se na sobě nedat znát, sebemenší rozechvění. Naopak. Znovu se zavlnila do rytmu tak, až začali muži znovu pokřikovat a pískat.

 Ladně zavlnila nohama, držíc svou sukni vysoko vykasanou a zatřásla hrudníkem. Její prsa se nebezpečně zavlnila, v tom sporém výstřihu, a schválně potutelně mrkla na muže okolo. 

Ale pozdě, si uvědomila, že to neměla dělat. Nathanův výraz nevěstil nic dobrého. Zastavil se kousek od ní, a z výrazu jeho tváře bylo znát, že je přímo nepříčetný zlostí. 

„Katrin..." zasyčel, „půjdeš dobrovolně, nebo ti mám pomoci?!" 

Z tónu jeho hlasu, se jí podlomila kolena. Díval se na ni, jako bůh pomsty. Dlaně měl pevně sevřené v pěst a čelisti mu nebezpečně cukaly. 

„Nikam nepůjdu! Ani mě nenapadne." Vypravila ze sebe, a snažila se tvářit nezúčastněně a lhostejně. Ale její srdce bilo jako o závod. 

„Vrať se ke své práci a nevšímej si mě. Do teď, se ti to celkem dařilo, tak mě nech být!" vyprskla a znovu se provokativně zavlnila.

 To ale neměla dělat. Nathanův pohled, ji jasně pověděl, co hodlá vykonat. 

Na sucho polkla a automaticky, udělala krok vzad. Najednou dostala strach. Vypadal opravdu hodně nebezpečně. I muži okolo, se mu raději klidili z dohledu.

 „Nathane! Ne!" vykřikla, když se s mrštností leoparda, natáhl a popadl ji do náručí.

 Podlomily se jí kolena a odstředivou silou, mu dopadla do náručí.

 „Nech mě!" křičela a zmítala se mu v náručí. 

Najednou dostala příšerný vztek. Vztek na něj. Na sebe. Na celý svět. Nejdříve se jí vyhýbá, a nyní ji bude diktovat, co má, a nemá dělat? 

„Nech mě! Nikam s tebou nepůjdu. Nemáš právo mi poroučet!"

 Snažila sebou mrskat a házet v jeho náručí. Ale jeho paže, byli jako z oceli. Vlastně mu to nedalo ani moc práce. S jeho silou, neměla šanci bojovat.

 Několik dlouhých minut se snažila mu vysmeknout. Vyklouznout, anebo alespoň maličkou uvolnit jeho stisk, ale neměla sebemenší šanci. Stál klidně. Ve tváři mu cukalo zlostí a vztekem, a teprve když se uklidnila, maličko povolil. 

„Tak to se sakra pleteš, Katrin, mám. Mám právo, ti poroučet. Doufám, že jsi nezapomněla, že jsem tvůj manžel." Procedil mezi zuby a rozešel se k domu.

 Katrin sebou ještě jednou demonstrativně zaházela a s obavami se podívala ke dveřím. 

„A tohle bylo naposled, co jsem tě v té kádi viděl, jinak se neznám. Ty ještě nevíš, Katrin, čeho jsem schopen!"