VLČÍ INSTINKT 70 KAPITOLA

 Nathan se otočil na překvapenou Katrin.

 Stála s doširoka otevřenýma očima a dívala se na něj. Vypadala, najedou tak křehce a zranitelně. 

Jeden pohled mu stačil k tomu, aby poznal, že maličko přebrala. 

Srdce mu stále ještě bušilo jako zběsilé. Nedokázal to zastavit. Pocit, který cítil, když se vrátil domů a ona byla pryč, se rovnal pocitu klinické smrti.

 Rázem se mu v srdci vystřídalo několik emocí. Zlost. Vztek. Strach. Úzkost, i obavy. Nedokázal si představit, že by o ni mohl znovu přijít. Nedokázal si představit, život bez ní.

 Změřil si pohledem muže, plazícího se ustrašeně pryč z jeho dosahu a dostal ještě větší vztek.

 „Víš vůbec, co se ti mohlo stát?" zavrčel a změřil si ji pohledem, „nejraději, bych tě přehnul přes koleno, Katrin. Pokud je mi známo, zakázal jsem ti opouštět samotné ranč."

 „Nejsem sama," vyprskla najednou Katrin, a maličko se zapotácela, „jsme tu s Alexandrou!"

 Najednou na něj znovu dostala hrozný vztek. Nejdříve ji nechává stále samotou, a teď ji bude poroučet? 

„Jo, s ní si to vyřídím později." Procedil mezi zuby a udělal krok směrem k ní. 

Katrin udělala automaticky krok vzad.

 „Opovaž se ke mně přiblížit..." vykoktala a stále couvala, „do teď, jsem ti byla ukradená, tak v tom můžeš dále pokračovat." 

Nepříčetně šermovala prstem ve vzduchu a její vratké nohy, se co krok zapotácely. Teprve když narazila zády do zdi, se chytla rukama stěny, aby neupadla. Zalapala po dechu, když spatřila jeho tvář, zkřivenou zlostí.

 „Nechceš mě. Netoužíš po mě. Nepotřebuješ mě a..." polkla, když se objevil těsně před ní.

 Podlomila se jí kolena. Jen si nebyla jistá, zdali z přemíry alkoholu, nebo z jeho přítomnosti. Vypadal hodně nebezpečně a velmi naštvaně. 

„A..., a já tě taky..., ne..., nepotřebuji..." vykoktala statečně. 

Ale to už byl tak blízko, že cítila jeho dech na své tváři. Žíla na krku, se mu nebezpečně rozbušila a ústa zkřivila do úzké štěrbinky. 

„Nepotřebuješ mě, Katrin?" pronesl do ticha, „a myslíš, že já nepotřebuji tebe?" Zachytil ruku, mířící k jeho obličeji.

Zhluboka vdechl její vůni a pak ji uvěznil mezi svými pažemi, aby se nemohla pokusit o odpor.

 „Tak to se pleteš. Potřebuješ mě k životu, stejně jako já tebe. Nebo myslíš, že jsem si to celé ty roky užíval?" Na moment zavřel oči, a když je otevřel, povzdechl si a jeho hlas již zněl o poznání mírněji.

 „Připoutal jsem se k tobě již tenkrát. A ty nevíš, že když se k někomu připoutáš, potřebuješ k životu jeho krev? Že jakákoliv jiná krev, tě dokáže udržet při životě. Dokáže udržet při životě, tvoji fyzickou stránku, ale ne tu duševní? Že ztráta připoutané osoby, a absence její krve, způsobí otupění smyslů a citů a vypne tvoje emoce?" Poslední slova, již vyřkl skoro šeptem. 

Srdce se mu znovu rozbušilo, když spatřil v jejích očích slzy. Povzdechl si a na moment zaváhal.

 „Dobrá..., sama sis o to řekla." Vydechl za několik vteřin a popadl ji do náručí. 

K jeho údivu, se ani nebránila. Posadil ji na sedadlo spolujezdce a ještě než vyrazil na cestu, se na ní otočil.

 „Vezmu tě někam, kam jsem ještě nikdy, nikoho nevzal. Nikdo o to tom místu neví, Katrin."