VLČÍ INSTINKT 71 KAPITOLA

 Po několika hodinách jízdy, Nathan zastavil na kraji lesa.

 „Dál musíme po svých, Katrin. Ale pro nezkušenou vlčici, je to moc nebezpečné, takže mi vylez na záda a pořádně se drž."

 Ani se nepokusila protestovat. Poslechla ho na slovo. Chytla se jeho černé hřívy za krkem a zavřela oči. 

Rychlost, kterou vyrazil vpřed, ji vyrazila dech. Běžel nepropustným lesem. Houštinami. Roklinami, a když se po dvou hodinách zastavil před vysokou skálou, roztřeseně seskočila z jeho hřbetu.

 „Kde..., kde to jsme?" zašeptala a rozhlédla se kolem.

 Kolem dokola, byly hluboké, černé, strašidelné lesy a močály. Vypadalo to, že sem nikdy v životě, nevstoupila lidská noha. Snad i zvěř, se bála vstoupit do těchto končin. 

„Skála osudu." Zašeptal Nathan, už ve své lidské podobě a pokynul ji rukou směrem k černé díře ve skále. 

Katrin s obavami vstoupila dovnitř. Po těle ji přejel mráz a obklopil ji takový divný a nepříjemný pocit. 

Jeskyně, ve které se ocitli, byla ze zvláštního, černého kamene. Všude po stěnách a po zemi, rostlo plno mechu a lišejníků a malým otvorem ve skále, sem dopadal nepatrný paprsek světla, který překvapivě rozsvěcoval celou místnost. 

 „Neměl jsem jinou možnost." Řekl a najednou se skála s hlomozem zavřela.

 Katrin se vyděšeně podívala na mizející otvor, a s výkřikem si zakryla ústa. Najednou dostala strach. 

Dívala se, jak se jí před očima ztrácí její úniková cesta na svobodu. Připadala si, jak ve zlém snu. Otočila se na Nathana, který si ji měřil zkoumavým pohledem.

 „Co..., co tím myslíš? Vykoktala zděšeně, „neměl jsi jinou možnost? Co tím myslíš, Nathane?!"

 „Cítím s tebe strach. Obavy. Úzkost, Katrin," zašeptal místo odpovědi, „a to se mi vůbec nelíbí." Zamračil se na ní.

 „Nelíbí?!" vykřikla, co nejstatečněji dokázala, „tak mi kruci řekni, proč jsi mě sem zatáhl." 

Jen si povzdechl a na moment zavřel oči. A když se na ní po té podíval, byl v nich výraz, jaký v nich ještě nikdy neviděla. 

„Jak víš,Katrin, jsem představený. Jeden z deseti představených. Nejsem volený. Jsem vyvolený, a nemůžu si svůj osud určit sám. Musím ho přijmout. Ať chci, nebo ne." 

Na moment se odmlčel a začal pochodovat po místnosti. Vypadalo to, že hledá slova, aby vyjádřil to, co chce říci, a přitom ji moc nevyděsil. 

„Když jsem se z tebe naposledy krmil Katrin, měla jsi přežít. Ale já tě zabil. Zabil jsem tě, protože naše spojení není úplné. Tentokrát, ovšem ne, tvojí vinou, ale mojí. Vypnul jsem své emoce, a jediná možnost, jak je získat zpět, je..., zde..." 

Katrin povytáhla obočí a pohodila hlavou, ve snaze ho povzbudit, aby pokračoval. Srdce měla až v krku a srdce ji bušilo jako o závod, ale snažila se být statečná, a nedat na sobě nic znát.

 „Čas zde neexistuje, Katrin. Jeden den zde, je venku jedem měsíc, ale naše tělo, ten rozdíl nepocítí. Takže..., když budeme hladovět pouhý den, hladovíme celý  měsíc."

 „Ale..." vydechla Katrin vyděšeně a udělala krok vzad, „chceš říci, že..." 

Jen přikývl, a ona najednou dostala opravdu strach. 

„Ano! Zcela správně, Katrin. Pokud se mi nepodaří zapnou své emoce, tak můj hlad po krvi bude silnější, a zabiji tě."