VLČÍ INSTINKT 72 KAPITOLA

 Katrin se probudila a zamžourala do místnosti.

 V první chvíli, si vůbec nemohla vzpomenout, jak se sem dostala, a kde vlastně je. Venku byl zřejmě zrovna bílý den, protože malým otvorem ve stropu místnosti, dopadalo dovnitř sluneční světlo. 

„Nathane?" zašeptala a rozhlédla se kolem.

 Ležela na měkké vrstvě nastlaného mechu, ale jeho nikde neviděla. V břiše ji zakručelo a nasucho polkla. Měla hlad. Takový hlad, jaký snad ještě nikdy nepocítila. 

„Mám pocit, že se tvé tělo hlásí o slovo, Katrin." Uslyšela nad sebou najednou. 

Vyděšeně sebou trhla. 

„Mám..., mám hrozný hlad." Začervenala se.

 „Není divu, Katrin. Spala jsi skoro celé dva dny. Nevím ovšem, jestli to bylo tou přemírou alkoholu v tvém těle, nebo je to tímto místem."

 „Dva dny?" vykoktala.

Najednou jí bylo tak trapně a tak moc se styděla. Dobře si uvědomovala, jak lehkomyslně se chovala. Jako malá a uražená holka. Nejraději by si nafackovala. 

„Já..., omlouvám se..." vysoukala ze sebe a sklopila zrak, „chovala jsem se vážně..."

 „Nerozvážně," Dokončil za ní, po několika málo vteřinách, „vážně bys zasloužila přehnout přes koleno, Katrin. A Alexandra též. Již jednou jsem ti to vysvětloval. Jak moc je nebezpečné chodit sama. Nedokáži prolustrovat všechny svoje zaměstnance, a k tomu ještě nota bene, půlku města. Víš ty vůbec, co se tomu chlápkovi honilo hlavou? Co by se mohlo stát, kdybych nepřišel?" 

Jeho hlas zněl tvrdě a naštvaně. Zrovna tak, jak se cítil. Nejraději by ji vážně naplácal. 

Zhluboka se nadechl, ve snaze ji ještě více vyčiniti, ale vzlyk, a slzy, koulející se po její tváři, ho zarazily.

 Udělal dva kroky směrem k ní a vztáhl ruku. Jedním prstem setřel slzy z její tváře a zavřel oči. Již jen ten pouhý letmý dotyk způsobil, že se celé jeho tělo roztřáslo touhou.

 Zhluboka nasál vzduch. Její vůně ho docela pohltila. Vůně jejího těla. Její krve. Všechny jeho podstaty, se hlásily o slovo. Sám ani nedokázal určit, která z nich, je nejsilnější. Vlk. Upír. Člověk? Všechny tři, si žádaly své.

„Můj bože! Pomoz mi!" procedil ztěžka mezi zuby. Dlouhý tělesný půst, i hlad po krvi, ho zcela ovládl.

 „Dva dny tady..., jsou venku dva měsíce, Katrin. To znamená..." dýchal tak zhluboka, že mu každé slovo, které vyslovil, dalo nesmírnou práci, „to znamená, že dlouhé tři měsíce po tobě toužím. Ve všech svých podobách, Katrin." 

Třesoucími prsty přejel po její tváři. Dalo mu to tolik sebeovládání, jako nikdy v životě. Nechtěl si ji vzít jako zvíře. Jako hladový upír a neukojený vlk. Ale tak velice to potřeboval. 

„Co cítíš, Katrin?" řekl místo toho a upřel na ní svůj zrak, „chci, abys mi teď řekla všechno, co cítíš. Všechny, tvé pocity, které se v tobě odehrávají. Potřebuji to vědět." Řekl ještě, prstem jí nadzdvihl bradu a donutil ji tak, se mu podívat do očí. 

Přejel pohledem její uslzenou tvář, a uvědomil si, jak málo stačí k tomu, aby ji ztratil. Aby se jeho zuby hladově zakously do její tepny a vzaly si to, po čem prahne jeho tělo. 

Tak moc potřeboval její krev, že se všechny jeho buňky v těle bouřily proti jeho mysli. Zbyla jen neutuchající živočišná touha, kterou mohlo zastavit jen jedno. Jeho srdce. Jeho city, které v sobě uzamkl a nedokázal je znovu zapnout.