VLČÍ INSTINKT 73 KAPITOLA

 „Já...."vydechla Katrin a podívala se, do jeho rozzářených očí.

 „Bojíš se mě, Katrin?" zašeptal a na jeho tváři, se objevil nešťastný výraz.

 Jen zalapala po dechu. Jak si vůbec něco takového, může myslet? Jak ho vůbec, něco takového, mohlo napadnout? Miluje ho přeci. Miluje. A nyní i už ona ví, že bez něj nedokáže žít. 

„Jak..., jak tě to mohlo napadnout, Nathane?" 

Jen se smutně usmál. 

„Měla by ses bát. Mohl bych tě zabít. I ty..., moc dobře víš, že se to stane, pakliže se z tebe nakrmím. Nedokážu odolávat tak dlouho, než se skála otevře. Nedokáži ti odolat, Katrin. Dříve nebo později, k tomu dojde." 

Třesoucími prsty, přejel po její tváři. Celým tělem, mu projelo zvláštní mrazení. Znovu to tu bylo. Ta nesmírná touha, po jeho družce. Tak moc ji potřeboval. Z hrdla se mu samovolně vydral tichý sten.

 „Nebojím se tě." Zašeptala Katrin a přikryla jeho ruku na své tváři svou.

 A byla to pravda. Opravdu se nebála. Najednou si vlastně uvědomila, že by ji tento muž, nedokázal nikdy ublížit. Nikdy. Věřila mu. Nikdy by ji sem nevzal, kdyby měl nějaké pochyby. Moc dobře věděla, že by se raději nechal odvést Svrchovanými, než by ji vystavil nějakému nebezpečí. 

„Miluji tě, Nathane. Miluji tě, právě proto, jaký jsi. Věřím ti. Vím, že bys mi nikdy neublížil. Nebyla bych tady, kdyby sis myslel, že o mě přijdeš...., že ne?" Zabodla zrak do jeho zamlžených očí.

 Díval se na ni a neustále zamyšleně kroužil prsty po její tváři.

 „A co cítím? Cítím hlad..." vydechla a zhluboka se nadechla, „Cítím vůni tvé krve, Nathane. A tak moc toužím po tom, se z tebe napít. Potřebuji to, zrovna tak, jako ty. A cítím touhu. Nesmírnou a neutuchající. Zničující a trvalou. Věčnou. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být takové. Ale je to ještě o mnoho mocnější. Táhne mě to k tobě a nemůžu bez tebe dýchat. Myslet, ani existovat. Dny a noci bez tebe..., byli zničující. A kdykoliv se k tobě přiblížím, mám tak nesmírnou touhu se tě dotknout. Políbit tě, a..." 

Na moment se odmlčela. Odvážila se vztáhnout ruku a jemně se dotkla jeho tváře. Jeho oči se leskly potlačovaným pláčem a zhluboka oddychoval.

 „Pomilovat tě." Zašeptala sotva znatelně, ale on ji moc dobře slyšel.

 Po tváři mu přelétl úsměv a jeho černé oči, se rozzářily jako dva uhlíky. 

„Opravdu? Pomilovat mě?" Vydechl, a v koutku úst, mu zacukalo.

 Jeho tvář, se najednou rozzářila, jakoby z něho rázem spadla všechna tíha. 

„Tak to potom..." mrkl na ni s šibalským úsměvem, „to potom velice lituji, že jsem celý měsíc spal v kanceláři, Katrin." 

Palcem přejel po linii její tváře, ústech a jejím krku. Když se jeho palec zastavil na její pulsující tepně na krku, zhluboka vydechl. 

„A budu moc rád..., když to uděláš." Každé slovo vyslovoval velice pomalu a soustředěně sledoval její obličej. Tak moc, se snažil na sobě nedat znát své vzrušení, ale dalo mu to víc práce, než by si kdy pomyslel.

 „Ukaž mi, Katrin, jak moc po mě toužíš. Ukaž mi to. Prosím. Potřebuji to cítit. Potřebuji cítit tvoji touhu, vášeň. Náruživost. Chtíč. Potřebuji vědět, že i ty, se v mé přítomnosti nedokážeš ovládat. Tak moc, to potřebuji, až mě to děsí."