VLČÍ INSTINKT 74 KAPITOLA

 Katrin vztáhla ruku k jeho tváři, a jemně se dotkla jeho rtů. Byly horké a slabě se třásly pod jejím dotekem. 

Díval se na ni s doširoka otevřenýma očima, ale nic neříkal. Ani se nehnul. Jen čekal, co Katrin udělá.

Potřeboval to. Potřeboval cítit, její lásku. Potřeboval nutně vědět, že i ona, po něm touží tolik, jako on. Však dni i noci bez ní, byli dlouhé. Osamocené, a tak moc zdrcující. 

„Nathane," zašeptala zastřeným hlasem plný vášně, „toužím po tobě. Toužím po tom, se z tebe nakrmit. Toužím po tom, aby sis mě vzal."

 Na malý moment zaváhala, když se se jeho tělo stále ani nepohnulo. Jen z jeho očí, dokázala vyčíst jeho touhu. 

Zhluboka se nadechla. Vůně jeho krve ji celou stravovala a po těle se jí rozlil zvláštní a nutkavý pocit, se z něj napít.

 „Tak to udělej, Katrin," uslyšela jeho tichý hlas, podbarvený notnou dávkou vzrušení, „napij se ze mě, lásko. Jsem jenom tvůj." 

Pomalu se k němu sklonila a nasála jeho vůni. Upír v ní, se probudil. Jazykem přejela po jeho tepně na krku, a když hlasitě zasténal a přivinul si její hlavu blíže ke krku, zabořila svoje zuby do jeho tepny.

 „Tak je to správně, lásko. Pij." Zasténal. 

Nikdy, nic krásnějšího nezažil. Konečně se z něho i jeho družka krmí tak, jak si vždy představoval. Tak jak o tom snil. 

Cítil její vzrušení i její touhu. A cítil, jak ho pomalu opouští jeho síla. 

Stačilo, aby se k ní sehnul. Stačilo, aby se z ní alespoň maličko nakrmil, a byl by opět pln sil. To ale nechtěl. Věděl, že by nedokázal přestat. Nedokázal by zastavit upíra v sobě. A tak moc se bál toho, že by ji mohl znovu ztratit. A to nikdy nedopustí. Nikdy. 

„Nepřestávej, Katrin. Pij." Vypravil ze sebe. 

Již pomalu cítil, že ztrácí vědomí. Jen malý hlásek, kdesi v hloubi duše mu našeptával, a žádal svoji záchranu. Nechť zaboří svoje zuby do její tepny a svlaží tak své vyprahlé hrdlo, touto životodárnou tekutinou. Tekutinou, po které tak převelice prahla, jeho upíří podstata. 

Čím více, se jeho mysl vzdalovala realitě. Čím více, se okolo jeho vědomí rozprostíraly stíny nevědomí, tím více, ten hlásek naléhal.

 „Katrin..., „ vydechl a jeho tvář, se již změnila v upíří, „bože! Nepřestávej!" vykřikl vyděšeně, a ještě více si přitiskl její hlavu ke svému krku.

 Poslechla. Hladově hltala jeho krev a jemu se pomalu začalo ulevovat. Síly, ho opouštěli. Jeho tělo sláblo, a jemu se konečně ulovilo na duši. Již jí neublíží. Již ji nezabije. Uvědomil si, že nyní, ji již konečně, nic nehrozí.

 „ Miluji tě, Katrin." Vydechl a naposledy se zadíval do její tváře, „miluji tě tak moc, že se to nedá vypovědět." 

Katrin se odpoutala od jeho krku a vyděšeně se na něj podívala. Teprve nyní, si uvědomila, co udělala. 

S výkřikem si klekla k jeho tělu, které se bezvládně svezlo k zemi.

 „Vždycky, jsem tě miloval, Katrin. Nikdy na to nezapomeň." Zašeptal s posledním výdechem jejího jména na rtu.