VLČÍ INSTINKT 75 KAPITOLA

„Nathane!?" vydechla Katrin a se slzami v očích objala jeho tělo. 

Nedokázala si představit život bez něho. Miluje ho. Nyní, když již konečně zná své místo. Když už konečně ví, že její život je po jeho boku, o něj nemůže přijít. S třesoucími prsty, přejela po jeho nehybné tváři.

 „Co..., co jsi to provedl?" zavzlykala bezmocně.

 Konečně ji došlo, co udělal. Obětoval pro ni, svůj život. Nedokázal by bez ní žít, a představa, že by jí ublížil, byla pro něj nemyslitelná. 

Skála osudu, bylo jediné místo, kde mohl dokonat svůj život. Moc dobře věděl, že kdekoliv jinde, by se jeho krmení, stalo její zhoubou. Kdekoliv jinde, kdyby se z ní nakrmil, by ji zabil. Nedokázal by jí odolávat dlouho, a byl si toho vědom.

 „Ne! To nemůže být pravda. To ne! Proč jsi mi nedal možnost volby?" vykřikla a divoce s ním zatřásla. 

Její mozek, jí zcela vypověděl službu. Celá se roztřásla a skoro v šílené agonii, se rozplakala.

 „Jaká by byla tvá volba?" ozvalo se za ní najednou. 

Rozbušilo se jí srdce. Aniž by se otočila, věděla, kdo za ní stojí. 

Tři Svrchovaní, se dívaly na dívku klečící u mrtvého těla svého druha a v jejich tváři, schovanou pod kapucí, nebylo znát náznaku emocí. 

„Neměl jiné volby, pakliže tě nechtěl zabít." Řekl druhý z nich. 

„Vypnul svoje emoce, a následek toho bylo, že ztratil vaše pouto. Nedokázal je již zapnout. Proto obětoval svůj život. Ze strachu, aby ti neublížil." Řekl třetí. 

„Jeho duše a mysl, zůstali uzamčené. A je to tvoje vina." Řekli sborově a pohnuli se směrem k ní.

 Katrin zalapala po dechu. Šel z nich strach a respekt. Věděla, čeho jsou schopní, ale jakoby ji to bylo jedno. Najednou jí na ničem nezáleželo. Přišla o něj, a nic na světě, jí zde již nedrželo. Její pouto ho k němu stále táhlo. A měla pocit, že i přesto, že byl mrtev, ho cítila více a více.

 „Má volba?" vydechla a zavřela oči.

 Bylo to přeci jasné. Zemřela by pro něj, zrovna tak, jako on pro ni. 

„Chci, aby žil. Vezměte si mě! Darujte mu život, a mne zatraťte. Prosím." Zašeptala a přikryla si tvář dlaněmi. 

„Dobrá tedy." Ozvalo se po několika dlouhých vteřinách. Vypadalo to, jakoby se v mysli radily, a pak jeden z nich pokynul rukou. „Stane se. Dej mu napít své krve."

 Katrin se s nadějí v očích otočila na Nathana. Chvějící se rukou, ho pohladila po tváři a pak si prokousla zápěstí.

 „Miluji tě." Vydechla a přiložila mu ho k ústům. 

Cítila, jak lepkavá tekutina skapává do jeho hrdla. Na jeho rty. Jazyk, a posléze do krku. Maličko se zachvěl. Zamrkal a polkl. Pak ještě jednou a následně se hladově přisál, k její ruce.

 Katrin cítila, jak její tělo slábne. Cítila se čím dál tím více malátnější a pomalu ztrácela vědomí.

 „Miluji tě, Nathane." Zašeptala z posledních sil, a její poslední pohled, těsně před tím, než její mysl zahalila tma, byla jeho tvář. 

„Ne více, než já tebe." Odvětil Nathan a odtrhl se od jejího zápěstí. 

Položil si její hlavu do klína a teprve nyní, si všiml tří postav nad jeho hlavou. 

„Jsi Představený rodu. A víš nejlépe sám, že náš rod, má přísná pravidla. Nicméně..., tvé pouto je zpět. Tvá myl i duše, ho znovu přijmuli. Znovu jsi zapnul svoje emoce, Představený. Můžeš tedy počít, čistokrevného nástupce, našeho rodu." Řekl jeden ze Svrchovaných a pokynul rukou směrem k němu. 

Nathanovi skanula po tváři slza. Nedokázal tomu zabránit. Jeho družka se pohnula v jeho náručí. A když otevřela oči, úlevně vydechl.

 „Naše láska je věčná. Neochvějná. Trvalá. A já, půjdu třeba na kraj světa. Třeba do samotného pekla, když to bude nutné. Nikdy, tě nepřestanu milovat!" Přivinul si Katrin do náručí a konečně spojil její rty se svými.

KONEC