DIVOKÝ LOVEC 46 KAPITOLA

 Dívka se přikrčila pod jeho pohledem, a urychleně zmizela za dveřmi. Bylo na ní vidět, že má strach, z jeho hněvu.

 Dragan se otočil na Bianku, tisknoucí si kožešinu až ke krku.

 „Předstup." Řekl přísným tónem a změřil si ji pohledem.

 Bianka zaváhala, a rozhlédla se kolem. Svůj šat, nikde neviděla, a najednou se před ním tak strašně moc styděla za svou nahotu, že jen vyděšeně zatřásla hlavou. 

„Já..., můj šat. Nemám svůj šat..." zašeptala, a ještě více se zahalila do přikrývky. 

„Myslíš ten špinavý cár látky? Ten jsem spálil." Odfrkl si a přešel ke krbu. 

Zamyšleně se zadíval do plamenů, a teprve po několika dlouhých vteřinách, se k ní otočil.

 „Předstup, řekl jsem. Hned, nebo ti pomůžu." Díval se na ni, jak spustila nohy z postele a snažila se obmotat okolo sebe kožešinu. 

„Asi mně nerozumíš! Předstup! Chci si prohlédnout tvé tělo. Chci tě vidět nahou." Zavrčel a udělal pár kroků jejím směrem. 

Bianka se neochotně postavila před postel a sklopila zahanbeně hlavu. Zavřela oči, a po tváři ji stekla slza.

Nemohla uvěřit tomu, co prožívá. Že toto je muž, kterého tak bezmezně moc, miluje. A který miluje ji. Alespoň v to doufala. Jen na to momentálně zapomněl. 

Neustále si v hlavě opakovala Jadwigy slova. „Jen na tebe zapomněl. Musíš vytrvat. Musíš mu dát čas." 

„Zřejmě jsi nelhala." Uslyšela za chvíli, jeho tichý hlas.

 Prohlížel si její tělo, od hlavy až k patě, a nakonec jeho pohled zakotvil, na jejích prsou.

 Přistoupil o krok blíž a vztáhl ruku. Zamyšleně se dotkl znamení kříže, vypáleného na její hrudi.

 „Toto znamení..." vydechl a zatřásl hlavou k odporu.

 Bylo znát, že ho zcela vykolejilo. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. 

Znamení kříže, vypálené jím, na hrudi dívky, znamenalo jediné. Jejich spojení. 

Ovšem spojení na jiné úrovni, než to, které s Rianou provozoval, pro svou tělesnou úlevu. Muselo to být spojení z čisté lásky. Nemohl tomu uvěřit. 

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Pak znovu přešel ke krbu, a opřel se o jeho římsu. 

V hlavě se mu honila spousta otázek, ale nedokázal si na ně dát odpověď. Poznal bezpečně znamení, které musel sám, v nejvyšší blaženosti, vypálit do její hrudi. Jen nedokázal pochopit jak, kdy a proč. Nikdy přeci nemiloval. A nemiluje.

 Riana, je jeho konkubína, pro chvíle, kdy potřebuje ulevit své tělesné touze. Je to jeho milenka. Nic k ní necítí. Nemiluje ji, a tudíž, si ji nemůže ani takto označit. Ale kdo je ona? 

Zhluboka vydechl a zoufale si prohrábl rukou vlasy. Cítil, jak se jeho tělo o mysl, napíná k prasknutí. 

Ta nevědomost, ho přímo ubíjela. Užírala. A napínala jeho tělo, jako tětivu.

 Byl jediný způsob, jak na chvíli ulevit tomu napětí. Jediný, který znal. Potřeboval odpoutat svou mysl, a ulevit tak, i svému napjatému tělu. 

„Riano." Zařval. 

Dívka se objevila ve dveřích, a evidentně naštvaně, si změřila nahou dívku.

 Pán temnot se několikrát nadechl, a pak upřel svůj zrak na vyděšenou Bianku. 

„Potřebuji ulevit svému tělu, Riano." začal, ztěžka oddechujíc, ale díval se přitom Biance do očí.

 Riana evidentně potěšena, se jen ušklíbla, Biančiným směrem. 

 „Nebo je tu druhá možnost. Staň se ty, mou konkubínou, a já tě nechám na živu."