DIVOKÝ LOVEC 48 KAPITOLA

 Bianka se zhluboka nadechla. Už jen pouhý dotyk jejích prstů, na jeho těle, vyvolalo v ní vzpomínky. 

Vzpomínky tak živé a vzrušující, že se nedokázala ovládnout a rozrušeně vydechla.

 Třesoucími prsty, se odvážila dotknout jeho nahé hrudi. Přejela prsty po jeho ramenou a pokračovala dolů, po jeho prsou a vypracovaném břiše. 

Jeho kůže byla rudá, jako rozpálené olovo. Horká, a sálal z ní takový žár, že sama nedokázala pochopit, že necítí bolest, ale spíše naopak. Ta touha, byla přímo zničující. 

„Dragane." Vydechla a znova se dotkla jeho údu. 

Z jeho hrdla, vydral se přímo nadpřirozený sten. 

„Nepřestávej!" zavrčel a skoro udiveně, sledoval její počínání. 

Stále nedokázal pochopit, jak se toto křehké stvoření. Tato lidská a čistá dívka, dostala zrovna sem. Do jeho království temnot.

Od chvíle, kdy mu řekla, že on je muž, kterého miluje a kterého hledá, nedokázal na to přestat myslet. Poznal, že nelže.

 Zde není žádného, který by před ním, dokázal utajit jakýchkoliv pohnutek. Lež, přetvářku, ani faleš, nebylo před ním, možno skrýt.

 „Dragane?" vydechl, „to jméno, je mi cizí. Mě Pánem temnot, nazývej."

 Zakroužil v jejím obličeji a vzrušeně zasténal. 

Sehnula se zrovna k jeho rozkroku a jemně zakroužila špičkou jazyka, po jeho žaludu.

 Udiveně vydechl. Byla vzrušená, stejně jako on. Sledoval s údivem její počínání a propadal se čím dál více, do spárů vášně, chtíče a smyslnosti. 

Takový pocit, ještě nezažil. Ještě nikdy nebyl tak vzrušen, i jen z pouhého pohledu na dívku, která se mazlí, s jeho klínem. 

„Nepřestávej!" vysoukal ze sebe ztěžka, a chytil ji za hlavu.

 Jemně přejel prsy po temeně její hlavy, a s ohromením sledoval, jak jeho úd, mizí v jejích ústech. A znovu a znovu. 

Z jejího hrdla vycházeli tiché steny vášně, a jeho to zcela odzbrojilo. Nevěřícně, zatřásl hlavou. Tak mocné vzrušení, nebylo mu ještě dáno. 

Zvrátil hlavu a celé jeho tělo, roztřáslo se v návalu vyvrcholení. Cítil tu sílu. 

Přidržel si její hlavu u svého rozkroku a čekal, až se jeho tělo trochu uklidní. 

Po několika vteřinách, se sotva popadaje dech, podíval na klečící dívku u jeho nohou. Několikrát se nadechl a čekal úlevu. Vysvobození, z té nutkavé potřeby jeho těla. Ale to nepřišlo. Naopak.

 Jeho touha, byla snad ještě silnější, než před tím. Přistihl sám sebe, při tom, že touží i on, ukázat jí, co je to vášeň. Přistihl se při tom, že touží tak moc, se jí dotknout a ochutnat její tělo, až se toho děsil. 

Však nikdy dříve, se mu to nestalo. Nikdy necítil potřebu, vrátit stejnou měrou, rozkoš svým milenkám. Nikdy po tom netoužil. 

Zato nyní, jeho tělo, i mysl dychtilo po jediném. Vzít si ji. Zlíbat každičký kousek její kůže. A líbat jí tak dlouho, dokud nebude prosit o vysvobození. 

Ještě několik sekund, vzdoroval sám sobě, ale bylo to silnější, jak on. 

Přemožen okamžikem, padl na kolena, k jejím nohám. Opatrně vztáhl ruku a přejel prsty, po jejím dolním rtu. 

„ Nedokáži nyní, dát odpověď, na to, co se tady děje. Ani nedokáži přinutit svou mysl, ani tělo, aby po tobě netoužilo. Je to silnější, jak já."

 Palcem přejel po její tváři a zastrčil ji jeden neposlušný pramen vlasů, za ucho. 

„Tvé jméno?" zašeptal. 

„Bianka, pane. Bianka z Borku."