SRDCE Z KAMENE 32 KAPITOLA

 „Kde jste byla, paní?" oddechla si viditelně Amelie, když Elisa vstoupila do pokoje „opět jste neuposlechla příkazu svého muže?" 

„Neměla bys být na mé straně, Amélie? Zamračila se Elisa a zamyšleně si začala svlékat svůj šat.

 Dřevěná vana, plná horké vody, bylo potěšení, které si nedokázala odpustit. 

Odhodila oděv stranou a slastně se ponořila do horké vody.

 Chápala Améliiny obavy, ale prostě si nedokázala poručit. Vyjížďky lesem, ji dělaly dobře, na její zjitřenou mysl.

 Byl to již skoro měsíc, co její muž odjel, neznámo kam, ale tato skutečnost, ji ke svému úžasu, až tak mnoho netrápila.

 Bylo tu něco mnohem tíživějšího, co ji nedalo spát. Král. 

Nikdy nepoznala tajemnějšího muže. Celý měsíc, den co den čekala, až ho uvidí. Od chvíle, kdy svolila k tomu, že se stane jeho milenkou, vlastně čekala na to, kdy bude chtít jejího slibu dostát. Ale nestalo se tak. 

Několikrát ji vzal na vyjížďku. Několikrát ho spatřila odjíždět za doprovodu stráží a lovčího Matyáše. Několikrát se s ním setkala v zahradě, ale jako by na onen slib zapomněl. Nebo ji snad nechce? Nerozuměla tomu. 

A přistihla sebe samu, že jí tato skutečnost, dost vyvádí z míry. Kdykoliv se k ní přiblížil, měla takový zvláštní pocit. Toužila po tom, sejmout jeho masku a políbit ho. 

Několikrát se i přistihla při tom, že skoro nedodržela jeho přikázání a chtěla vstoupit do levého křídla hradu, jen proto, aby ho viděla. 

 „Již jsem o vás měla strach, paní. Máte přeci zakázáno, vyjíždět sama do lesů." Usmála se Amélie smířlivě a přilila do vany vonného oleje. 

„Možná je to pravda, ale kdo mi v tom zabrání?" ušklíbla se, a vzdorovitě vystrčila bradu.

 „A co třeba já!" ozvalo se ode dveří, přísným a rozzlobeným tónem.

 Elisa leknutím vykřikla a podívala se tím směrem. Automaticky se přikrčila ve vaně a zalapala po dechu.

 „Můj králi." Uklonila se Amélie a poklekla. 

Jen ji pokynul rukou, aby opustila místnost a ta, beze slova zmizela za dveřmi.

 „Máš přísný zákaz, Eliso, opouštět můj hrad bez doprovodu. Jak je možné, že jsi ho porušila?"

 Jeho modré oči, zpod černého šátku, přímo planuli zlostí. Jeho hruď, se v rozhalené košili dmula hněvem, a když udělal dva kroky směrem k ní, přísahala by, že zapomněla na to, jak se dýchá.

 „Již čtrnáct dní, vyjíždím s družinou do lesů, abych potlačil vzpouzející se Vanderovy přívržence," cedil mezi zuby a pomalu se přibližoval, „po lesích, okolo hradu, jsou jich desítky a desítky a ty..." pomalu to slovo vykřikl, „se sama projíždíš po lese, za mého zákazu?!" 

Přistoupil až k okraji vany a zhluboka se nadechl. Vypadal najednou tak nebezpečně, a tak moc rozzlobeně, až dostala strach.

 Přikrčila se ve vaně a objala si kolena rukama, ve snaze nějak zakrýt svoji nahotu.

 „Víš ty vůbec, jak jsou nebezpeční a zákeřní? Co by s tebou udělali? Co by se stalo, kdyby zjistily, že žena, kterou zajali, jsi ty?" Zaťal ruce v pěst, ve snaze nějak ulevit své zlosti. 

Elisa se neodvážila ani pohnout. Ba ani slovem odporovat. Připadala si najednou jak malá holka, čekající na svůj trest. A že přijde, o tom byla přesvědčená. 

Však ho takto, ještě neviděla. Vypadal jako bůh pomsty, jak tak nad ní stál a sledoval ji rozzuřeným pohledem. 

Odvážila se mu podívat do očí, ale sílu jeho pohledu nevydržela.

 „Já..., můj pane..." vykoktala, ale více ze sebe nedokázala vyprostit.

 Chvíli bylo ticho. Několik dlouhých sekund, se jí zdálo nekonečných.

„Mám sto chutí, tě zavřít do věže, za tvou neposlušnost." Řekl konečně, už o něco mírnějším tónem hlasu. 

Pak se bez dalšího varování sehnul, popadl ji do náručí a vyzdvihl ji z vany.