SRDCE Z KAMENE 33 KAPITOLA

 „Tvá neposlušnost, se mi vůbec nelíbí, Eliso." Zavrčel Rodan a postavil ji na vydělanou kůži před krbem. 

Byl tak moc rozzlobený, že se musel vší silou držet, aby ji nepopadl, neodnesl do hradní věže a neuvěznil ji tam. 

Vanderovy přívrženci, čekali na jakoukoliv příležitost. Byli to krvežíznivý hrdlořezové, schopni všeho. Takovýto úlovek, v podobě ženy samotného krále, byl by pro ně cenné vítězství, kterého by náležitě využili, ve svůj prospěch.

 „Vysvětli mi důvod, tvého chování. Hned! Nebo se neznám." Cedil skrz zuby, dívajíc se, jak se všemožně snaží jakkoliv zakrýt svou nahotu. 

„Já..., pane..., já..." vykoktala a do očí se jí nahrnuly slzy. 

Najednou ji to přišlo tak líto. Jeho rozzuřený pohled, ji naprosto vykolejil a podpořil tak ještě více smutek, z její samoty. 

„Můj muž, tu není. Nemusím se tedy nikomu zpovídat a..." vyhrkla, ale zastavila se vprostřed věty. 

Jeho planoucí pohled a dmoucí se hruď pod nárazy vzduchu, ji zastavil. Zalapala po dechu, když udělal krok směrem k ní a začala vyděšeně couvat. 

„Opakuj to ještě jednou, Eliso. Nemusíš se nikomu zpovídat? Není tady možná tvůj muž, ale je tu tvůj král. A pokud vím, přísně jsem ti zakázal, opouštět hrad samotné!" 

„Ale je to vaše vina, pane!" vykřikla. Polkla slzu, a při dalším kroku vzad, narazila zády do zdi, „kdybyste mě nenechával samotnou. Kdybyste mě nenechával čekat. Doufat. Jistě by se nic takového nestalo. Chtěla jsem vás vidět. Já..." zarazila se, když si uvědomila, co právě v rozčilení vyslovila. 

Opřela se rukama zády o zeď, jakoby se bála, že se jinak sesune k zemi a zavřela oči.

 I když se na moment zastavil a po tváři mu přelétl překvapený výraz, netrvalo to dlouho. 

„Chceš říci, že se ti stýskalo po tvém králi? Že jsi doufala v co..., Eliso?" Zhluboka se nadechl a naklonil hlavu na stranu. 

Cítila, jak ji polévá horko, pod jeho pohledem. Kroužil v jejím obličeji, a po jejím nahém těle, a ona najednou neměla více sil, mu odporovat.

 „Ach, můj pane, já..., nerozumím tomu. Nerozumím svému tělu, ani svému srdci, ale já..." 

„Co? Dopověz to!" zašeptal naléhavě, když se zarazila uprostřed věty.

 „Toužím po vás." Vydechla a tvář, ji polil ruměnec.

 Na moment se ji zdálo, že přestal dýchat. Jeho oči zaplály, a když se konečně pohnul, rozklepala, se jí kolena.

 Vztáhl ruku a třesoucími prsty, ji pohladil po tváři.

 „Víš, co říkáš? Toužíš po mně? Toužíš, po svém králi?"

 Prstem přejel po její lícní kosti, a pak ukazováčkem obkroužil její pootevřené rty.

 „Však ani nevíš, jak tvůj král vypadá. Neznáš mě. Neznáš moji podobu, a nevíš ani nic o tom, jaký tvůj král doopravdy je."

Elisa jen odevzdaně zatřásla hlavou. Jeho dotyk, vyvolal v ní bouři emocí. Cítila se najednou tak slabá, že měla pocit, že ji nohy neunesou.

 Několikrát se zhluboka nadechla, protože se jí zdálo, že se jí nedostává dostatek vzduchu do plic. 

„Však..., to přeci není důležité." Vysoukala ze sebe statečně. 

Jen se usmál, a na moment zaváhal. 

„Myslíš? Tak pak možná začneme tím, že sejmu svoji masku. A když mne i po té, nenazveš netvorem. Zrůdou. Když po mě, i po té, budeš toužit, pak..., pak ti ukáži, jaký tvůj král doopravdy je. A budu doufat, že vše co uvidíš a uslyšíš, dokáže unést tvoje srdce."