SRDCE Z KAMENE 34 KAPITOLA

 Rodan, na moment zaváhal. Poodstoupil dva kroky a otočil se k Elise zády. 

Srdce mu bušilo do hrudi jako splašené, když vztáhl ruku a sejmul svoji masku. 

Jeho srdce, zaplavil strach a obavy z její reakce. Tolikrát již viděl v očích jeho žen odpor a tolikrát ho nazvaly zrůdou, že přestával věřit tomu, že se najde nějaká, které, bude se zdáti krásným.

 Zavřel oči a konečně se otočil jejím směrem. Zhluboka se nadechl a snažil se přes tlukot svého srdce, zaslechnout její hlas. Ale bylo ticho. 

A náhle ucítil její prsty, na své tváři. Ztěžka polkl a podíval se do jejích očí. 

Omámeně se dotýkala jizev na jeho obličeji, a po tváři ji tekli slzy.

 „Jak oslovíš mne nyní, Eliso?" vydechl.

 Horký dotek jejích prstů, vyvolal v něm bouřlivé pocity touhy.

 Nedívala se na něj, jako všechny ostatní. Viděl v jejích očích žádostivost a něhu. 

„Nerozumím, tvé otázce, pane." Zašeptala, a z hrdla se jí vydral tichý sten, když ji pohladil po vlasech.

 „Nechceš mne nazvat netvorem?" 

Elisa jen zatřásla hlavou k odporu. Vůbec nechápala, jak si něco takového, může myslet.

 Však těch pár jizev, na jeho tváři, neubíralo vůbec nic, na jeho kráse. Naopak. Měla pocit, že dodávají mu, ještě větší vůni tajemna a smyslnosti. 

Celé její tělo, zaplálo jako pochodeň, vášní. Tak moc, po něm toužila. Tak moc, se ho chtěla dotýkat a přesvědčit ho o tom, jak ho vidí. 

Tak moc, že jí její nohy vypověděli službu. Najednou, jakoby byli z vosku. Přidržela se jeho ramenou, aby se nesesunula k zemi a vzrušeně zavzdychala.

 „ Můj pane..., já..., chtěla bych dostát, svému slibu." 

Jeho oči se rozšířily úžasem. 

„Ty..., nabízíš se mi?" vypravil ze sebe nevěřícně.

 Nemohl tomu uvěřit. Její nezkušenost a čistota, ho zcela odzbrojila. Její toužebný pohled a třesoucí se tělo, v jeho náručí, vyvolal v něm chtíč a vášeň tak mocný, že si byl jist, že to musí cítit.

 „Toužím po tom, pomilovat tě. Vzít si tě, a zplenit tvoje tělo. Ani nevíš jak, ale..." Zaváhal.

 Najednou si nebyl jist, jestli to smí udělat. Jestli může její čistou duši, zatáhnout do vší té černoty a tmy, která ho obklopovala.

 Věděl jen jedno, ubíhal mu čas. Čas, kdy musel počít potomka, aby do roka, mu porodila dítě.

 „Nejsem však takový, jakého sis mě vysnila, Eliso." Zašeptal po chvíli a přejel prstem, po její tváři.

 „Jsem král, této zpropadené země. Již devět století se potýkám s osudem a kletbou, která na mne byla uvalena. Kletbou, za kterou já sám, nesu zodpovědnost, a nyní nevím, zda tě mohu žádat o to, abys byla její součástí." 

„Můj králi, žádej, o co chceš. Však, nepřijela jsem do této země, abych byla tvoje?"

 Smutně se na ní usmál. Její upřímnost, byla čistá a nezištná. A on ji musel říci, celou pravdu.

 „Ach, Eliso. Kdybys tak věděla, co tě čeká. Čeho jsem schopen, a co budu muset udělat, pakliže se nenaplní proroctví." 

„Věřím ti, pane. Mne nepřesvědčíš, o své vině. Však cítím, jaký jsi, i bez toho, abych věděla více."

 Rodan si jen rezignovaně povzdechl. Toužil po ní tolik, že všechny další jeho myšlenky a předsevzetí toho, že nejprve obeznámí ji, s celou pravdou, odsunul do pozadí své mysli.

 „Dobrá tedy," vydechl po několika dlouhých vteřinách a vzal ji do náručí, „pokusím se splnit jednu z podmínek, mého vysvobození. Udělat ti dítě."