SRDCE Z KAMENE 37 KAPITOLA

 Čas ubíhal. 

Elisa se zkroušeně posadila na lavičku v zahradě.

 Dny i noci, splývající v jednu pochmurnou černotu, zdáli se jí dlouhé a osamocené. Její nitro, den ode dne, víc a více, zaplavoval smutek a beznaděj.

 Cítila se tak sama a opuštěná. Ztracená, v této bohem i lidmi zapomenuté zemi.

 Od té doby, co se s králem milovala, se již neukázal. Nesnažil se jí vyhledat. A když se po té, dozvěděla, že i se svojí družinou opustil hrad, a odjel neznámo kam, smutkem a steskem chřadla den ode dne, víc a více. 

Nechutnalo ji jíst. Nemohla spát. Myslela jen na něj, a celé noci proplakala. 

Nepomohli prosby její služky Amélie. Ani výhružky, žádosti a modlitby Martiny. 

 „Eliso!" vykřikla Amélie, když ji konečně našla po dlouhém hledání v zahradě. 

Její paní, byla pohublá a unavená. Vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbil se jí samozřejmě ani způsob, jakým král opustil hrad a ani se nerozloučil, ale věřila Martiným slovům, že pro to měl dobrý důvod.

 „Podívej se na sebe, Eliso. Již více jak dva měsíce, se takto trápíš. Král tě nepochválí, za tvé počínání!" zamračila se na ni a dala si ruce v bok.

 „Je mi to jedno," vyprskla, „však kdyby mu na mě záleželo, nenechal by mne svému osudu a nejistotě."

 „Nejistotě? Ty stále nevěříš, že tě král miluje? Neříkala ti Martha a Edvard tolikrát již, že měl dobrý důvod odjet? Však je to král, má své povinnosti a i láska, musí ustoupit do pozadí, je-li nucen je vykonávat."

 Její slova, však působila na ni tak, jako kdyby házela hrách na zeď. Nechtěla slyšet žádné z vysvětlení. Žádný argument ji nepřesvědčil.

 A k tomu všemu, si byla ona i Martha, už téměř i jisti tím, že jejich paní, čeká dítě. Nasvědčovaly tomu její nevolnosti. Její melancholické nálady a plačtivé výlevy. 

A ač dělali, co mohli, aby ji donutily více jíst, ztrácela se jim před očima.

 Elisa jen vzdorovitě pohodila hlavou.

„Vrátí se. A jistě ti vysvětlí, důvod své nepřítomnosti," zkusila to znovu Amélie, „a pak..., budu i já, souhlasit s hněvem, který se snese na tvou hlavu." 

„Phe! Proč myslíš, že by ho mělo zajímat, co cítím?" vyprskla Elisa a vyskočila na nohy.

 „Proč? Protože tě miluje. To poznal by i slepý. Jen ty..., zřejmě pochybuješ, o jeho upřímnosti."

 Věděla samozřejmě více, než mohla své paní přiznat. Martha ji, i jejího muže obeznámila s celou situací. Však týkalo se to nyní, i jejich života.

 I oni, byli nyní součástí, té kletby. I oni, byli nyní zataženi do tmy a černoty této země a jediné jejich vysvobození, byla její láska, k jejich králi. 

Avšak láska bez podmínek a předsudků. Čistá a nepochybující. Přející a věčná. A její paní, při první příležitosti. Při jeho pouhé nepřítomnosti, hned pochybuje, o té jeho. 

 A to ještě nevěděla vše, co jí byl nucen sdělit. A čeho se evidentně tolik bál, že odkládal to, seč to bylo možné.