SRDCE Z KAMENE 38 KAPITOLA

 „Králova družina, je zpět! Král se vrátil!" ozývalo se z nádvoří.

 Martha si jen ulehčeně oddychla. Pokaždé, když byl pryč, měla takový strach, i když věděla, že jemu není dáno, zemřít. 

Ale to neznamenalo, že rány z boje a bolest, ho nemůžou zasáhnout. Vracíval se nesčetněkrát, zasažen ranami meče a bodci tolik, že měla strach, že jeho tělo, snad už nemůže vydržet více.

 Vychovala ho, jako svého syna, a stejně tak, o něj měla i starost. A její obavy, se vyplnily, když se otevřely dveře, a on vstoupil dovnitř. 

Jeho unavená tvář, napovídala tomu, že snad celé dva měsíce nespal. Jeho oděv i zbroj, byl zaprášený a špinavý. Jeho šat rozedrán ranami meče a potřísněn, zaschlou krví. Nebylo snad místa, na jeho těle, které by bylo bojem nezasažené. 

„Můj králi, jsem tak ráda, že jste se vrátil." Vydechla Martha a zamrkala, aby zahnala slzy.

 Rodan odepnul toulec s lukem, svůj pás s mečem a nechal je spadnout na zem. 

„Já též, Martho," pokusil se o úsměv, ale ona poznala, že mu to dělá značných obtíží.

 Opatrně se vysoukal z košile a potichu zasyčel, když se letmo dotkl rozšklebených ran, na těle.

 „Připravím vám koupel a něco k jídlu, pane." 

„Děkuji, Martho. Jen..., zařiď, aby se postarali o mé muže." 

Rodan se unaveně opřel o dřevěný stůl a zavřel oči. Ta bolest, byla nesnesitelná. Celé tělo, měl jako v jednom ohni. 

Vůbec nevnímal, jak okolo pobíhá Edvard s Amélií a Gabrielem a připravují mu koupel. Nevnímal ani vůni pečeného masa, kterou mu přinesla Martha. Vysoukal se ze zbytku svého oděvu a ponořil se do dřevěné, obrovské kádě s vodou.

 Za několik málo vteřin, jen co se ponořil do horké vody, již nevěděl o světě. Probudila ho až stydnoucí voda. Smyl špínu z boje ze svého těla. Zabalil se do dlouhého černého hávu a usedl ke stolu. 

„Elisa?" zašeptal, po chvíli, aniž by se podíval Martě do očí.

 „Nejprve se najezte, pane. A zavolala jsem doktora. Musí vám zašít a ošetřit rány. Teprve po té..." 

„Martho!" nenechal ji dopovědět, „ co Elisa?" 

Martha jen si jen povzdechla a zatřásla hlavou. Nevěděla, co mu na to říci.

 Rodan jen vztekle udeřil pěstí do stolu a zavřel oči. Něco se dělo, to poznal, na své chůvě, a on musel ihned zjistit, co to bylo. 

Však nebylo dne, aby na ni nemyslel. Nebylo hodiny, aby netoužil po tom, ji znovu sevřít v náručí. A nebylo minuty, kdyby nezatoužil po tom, být s ní. 

 Ztěžka se zvedl a zamířil si to chodbou, rovnou ke dveřím jejího pokoje. Rozčileně rozrazil dveře a spatřil ji, ležet na posteli. 

Plakala. To poznal hned, jak vstoupil. 

Nevěřícně se na něj podívala. Jako kdyby byl nějaký přízrak. Zalapala po dechu a vyskočila na nohy. 

Ale nevrhla se mu okolo krku, jak doufal. Přistoupila k němu a popotáhla.

 „Nenávidím, vás. Nenávidím...., proč..." udeřila ho malou pěstičkou do hrudi a pak znovu, „proč jste mě zde nechal. Proč jste neřekl nic..., nic..., já..." její tělo, se otřásalo v návalu pláče.

 Zarazila se teprve, když ji jeho ruce zabránily v dalším pohybu a sevřel její dlaně. Teprve, když si všimla, jak zasyčel bolestí. Teprve když uviděla, jak se látka na jeho hrudi, barví krví.