SRDCE Z KAMENE 39 KAPITOLA

 „Král vás očekává, paní." Řekla Martha, když otevřela dveře Elisina pokoje a vstoupila dovnitř.

 Soucitně se na ní usmála, jakoby ji chtěla dodat odvahy.

 Elisa na malý moment zaváhala. Byla si vědoma toho, že se nezachovala tak, jak by sama chtěla, když král vstoupil do jejího pokoje. Ale byla tak naštvaná a rozčilená, že místo toho aby se mu vrhla do náručí, přivítala ho pláčem a výčitkami. 

Pozdě, si však všimla, jak je unavený, a jak zbědované, je jeho tělo. 

Měla ale obavy, ze zcela jiného důvodu. Jeho rozčilení, když si ji změřil pohledem, bylo zcela patrné. Když viděl její unavenou, nevyspalou tvář a pohublé tělo, zaplály mu oči vztekem.

 Chvíli mlčel a neříkal nic. 

„Rád bych, abys mi vysvětlila, důvod tvého počínání." Řekl po té, a odešel. 

Elisa beze slova, vykročila tmavou chodbou, k jeho pokoji. Váhavě vzala za kliku a vstoupila dovnitř. 

Stál nehnutě před plápolajícím krbem a díval se zamyšleně do ohně. 

„Můj pane." Zašeptala Elisa a nahlas polkla. 

Rozbušilo se jí srdce, když si všimla obvazu na jeho hrudi a spousty šrámů a škrábanců, na jeho těle.

 „Já..., chtěl jste..., se mnou mluvit?" odvážila se nesměle.

 I když se na ni nedíval, poznala, že se zlobí. 

„Rád bych znal důvod tvého počínání," řekl přísným hlasem, když se na ni konečně otočil.

 Vůbec se mu nelíbilo, že je evidentně nevyspalá. Ubrečená a pohublá. O to více, když doufal, že jeho sémě, které zasel, než odjel, se uchytilo. 

Podle slov jeho chůvy, byla jeho žena těhotná, a ona si takto zahrávala se životem svým, i jejich dítěte.

 „Já..., nerozumím vám, pane." Špitla Elisa a sklopila hlavu.

 „Nerozumíš?!" zahromoval a udělal dva kroky, jejím směrem, „však se na sebe podívej. Mám pocit, že jsi snad ani nespala, Eliso! Ani trochu, se mi tvůj vzdor nelíbí." 

Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Nechtěl ji vyděsit, ale obavy o její život, ho tak vyděsili, že se nedokázal ovládnout. 

„Dobrá..., řekni mi tedy..." řekl již o něco mírnějším tónem, „ kdy naposledy, tvé tělo krvácelo? Budou to již téměř tři měsíce, co jsem odjel, Eliso. Tři měsíce, co jsme se milovali a já..." 

„Ano! Odjel. Odjel..., a mne jste zde nechal. Neřekl jste nic. Nic!" skočila mu Elisa do řeči, a po tváři, se jí začaly kutálet slzy.

 Úleva z toho, že se vrátil. Hněv, který ovládl její mysl při představě, že by rány na jeho těle, mohli být smrtelné, ji ovládli tolik, že zapomněla, s kým mluví.

 Rodan jen zatřásl unaveně hlavou a přistoupil až k ní. 

„Neplač. Rve mi to srdce." Povzdechl si. 

Tolik ji chtěl vyčinit. Přehnout přes koleno a naplácat ji. Zavřít ji v pokoji a zahodit klíč. Připoutat ji ke stolu, a donutit ji jíst. Ale jeho prvotní zlost, pomalu vyprchala. 

„Zapomínáš na to, kdo jsem?" zašeptal a snažil se nějak utříbit myšlenky tak, aby ji ještě více nevyděsil. 

„Jsem král. A jako takový, mám spoustu povinností. Nemilých, nebezpečných a jistě nehodných křehkých bytostí, jakou jsi ty. Pán z Bamberku, sjednotil Vanderovy přívržence a vkládá jim do hlavy další a další lži. Popouzí je proti králi a proti jeho ženě. Plení mírumilovné vesnice a každého, kdo je na straně krále, pošle na jistou smrt. Po celé zemi se bouří a volají po smrti té, která nepřinesla jim vysvobození. Která nedá jim následníka. Nemůžu to nechat bez odezvy. Všichni do jednoho, musí zaplatit za svou troufalost a zmar, který způsobili." 

Na moment se odmlčel a setřel palcem slzy, z její tváře. 

„Zavolal jsem porodní bábu Josefu, Eliso. Chci si být jistý, že čekáš moje dítě. Musím to vědět. Potřebuji to vědět." Vydechl zoufale, a konečně, si ji přivinul do náručí. 

Potřeboval to. Tak moc potřeboval, cítit její vůni a její přítomnost. Její křehké tělo, ve své náruči.

 Věděl však, že ještě spousty nebylo řečeno. A možná i to, co ona v rozrušení ani nepostřehla. Čeho si nevšimla ve své zoufalosti, když řekl jí, že Pán z Bamberka, volá po smrti jeho ženy. Po její smrti.