SRDCE Z KAMENE 40 KAPITOLA

 „Můj králi, jsem hotova." Ozvalo se Rodanovi za zády.

 Stál opřen o krbovou římsu a zamyšleně se díval do plamenů.

 Elisa, se podvolila jeho přání a nechala se vyšetřit porodní bábou Josefou, a on, s bušícím srdcem, čekal na její vyjádření. Tak moc doufal, že se jeho chůva nemýlí.

 „Královna čeká potomka, pane." Ozvalo se znovu, a on se konečně s úlevou otočil. 

„Jsi si jistá, Josefo?" vydechl. 

Josefiny slova se nedaly zpochybnit. Platila za vyhlášenou porodní bábu, v širokém okolí, ale potřeboval to slyšet ještě jednou.

 Stařena jen přikývla a uklonila se až k zemi.

 „Je mi potěšením, že vám mohu sdělit tuto novinu, pane. Ano..., královna čeká vaše dítě."

 Rodan s úlevou zavřel oči. Devět století čekání, na tuto zprávu, vyvolal v něm směsici emocí.

 Po tváři mu stekla slza. Hodil na stůl váček s mincemi a pokynul jí. 

Josefa váček připnula k pasu. Ještě jednou se uklonila, ale ještě než zmizela za dveřmi, se otočila.

 „Jen..., můj králi..., královna by na sebe měla dávat větší pozor. Musí více jíst, aby byla silná. Porod by ji v tomto stavu, mohl zabít." 

„ Já vím, Josefo. Děkuji ti, za tvé služby. Dohlédnu na to." zašeptal, a unaveně si prohrábl rukou vlasy. 

Byl šťasten, z té noviny, ale o to více rozzloben, na svou ženu. Byl rozhodnut, ji přinutit k poslušnosti, jakým koliv způsobem.

 „Žádný důvod, není dostatečně silný, aby omluvil tvé chování." zašeptal Rodan, aniž by se otočil.

 Věděl, že Elisa stojí za ním.

 „Mám chuť, tě zavřít do věže, Eliso, pakliže mne nepodáš rozumné vysvětlení." 

Změřil si ji pohledem a založil si ruce na prsou. Snad již jen z toho důvodu, aby neměl nutkání, ji přivinout do náručí. 

„Já...," vykoktala Elisa. Najednou ji došla slova.

 Právě se dozvěděla, že čeká dítě. S ním. S mužem, který se na ni zrovna díval přísným pohledem, a ji konečně došlo, že na to má právo. Však si zahrávala se životem, i jeho dítěte. Králova potomka. 

„Já..., omlouvám se, pane. Ale měla jsem strach, že již vás nikdy neuvidím. Že jste mne opustil. Zavrhl. Odešel jste, a ani se nerozloučil a já..." popotáhla a hřbetem ruky, si utřela slzy z tváře, „myslela jsem, že naše milování, nebylo pro vás dost dobré. Že jste si uvědomil, že nejsem to, co byste chtěl."

 Chvíli bylo ticho. Rodan se několikrát, zhluboka nadechl a pak nevěřícně zatřásl hlavou. 

„Odešel jsem, protože jsem tě nechtěl zatěžovat svými vladařskými povinnostmi. Zatahovat tě do té špíny, když jsem věděl, že by vědomí toho, by tě ještě více rozrušilo. A není to naposled, Eliso. Budeš se s tím muset smířit. Nemohu opustit svůj lid. Ani kvůli tobě, ne." 

Nemohl uvěřit tomu, že si myslí, že by se mu snad jejich milování nezamlouvalo. Však zrovna vzpomínka na to, dodávala mu sílu, ve chvílích nejtěžších. 

Udělal dva kroky směrem k ní a pohladil ji po vlasech. 

„Jak tě mohlo vůbec napadnout, že bych tě mohl opustit? Zavrhnout? Jak tě mohlo napadnout, že nejsi to, co bych chtěl? Když nepřeji si nic jiného, jak svírat tě ve svém náručí. Líbat tě, a znovu cítit tvé vzrušení. Touhu." 

Prstem přejel po kontuře jejího obličeje. Malinko pootevřela rty, a z jejího hrdla, vydral se tichý sten. 

„To já, bych měl mít strach, že nejsem pro tebe, dost dobrý. To já, nejsem ten, který není hoden, tak čisté bytosti, jakou jsi ty. Jednou..., jednou, Eliso, budu klečet na kolenou. Budu se plazit před tebou a škemrat o to, abys mne nezavrhovala. Abys mne milovala."