SRDCE Z KAMENE 41 KAPITOLA

 „Jsem šťasten, Eliso. Tak neskonale moc, ale zároveň mám hrozný strach." Zašeptal Rodan a pohladil ji třesoucími prsty po tváři. 

A byla to pravda. Po prvé, za tak předlouhý čas, se bál o život své ženy. Byla těhotná. Čekala jeho dítě, to vědomí, ho činilo blaženým, ale zároveň věděl, že pán s Bamberku, ještě neřekl poslední slovo. 

Sjednotil všechny Vanderovy přívržence, a ve jménu pomsty. Ve jménu vykonavatele Kořiny kletby, plenil vesnice a zabíjel všechny, kteří se nedali na jeho stranu. 

Jedno bylo ale jisté. Páni z Bamberku, se obávali, že nadešel čas, králova vysvobození. Kdyby tomu tak nebylo, v klidu by přihlíželi jeho utrpení, po několik dalších století. 

Nebylo v Rodanově moci, se zbavit toho rodu. Žádného, z rodu Bamberků, kteří již po staletí dohlíželi, na vykonání kletby. A oni, si toho byli moc dobře vědomi. 

„Z čeho, můj pane? Já..., já se již nebojím. Již nemám strach z ničeho, když jste se mnou." Zapředla Elisa a zavřela rozkošnicky oči, pod jeho dotykem. 

Najednou byla tak nesmírně šťastná. Spadla z ní všechna tíseň, strach a obavy a zbyla jen láska.

 Ano. Byla si stoprocentně jistá, že tohoto muže miluje. Tak moc, že si sama ani nedokázala dát odpověď na to, proč? 

Však ho sotva zná. Ví o něm tak málo, a ještě k tomu, je vdána za jiného muže. Tato skutečnost, její mysl, drtila tolik, že nedokázala mlčet.

 „Můj muž..." vydechla za okamžik a zadívala se do jeho modrých očí. Jeho modř, ji stále pronásledovala v nejtajnějších snech a touhách.

 „Ano..., tvůj muž..." zašeptal Rodan a ucukl rukou, jakoby se popálil. 

Unaveně si povzdechl a přešel k oknu. Rukama sevřel okenní římsu a zadíval se ven. 

Přišel čas, aby ji řekl vše. Přišel čas, aby prozřela. Aby sama posoudila, zda její láska je dost velká na to, aby vydržela vědění toho, čím je, a kdy byl. 

Ale hlavně, nadešla chvíle, kdy by se měl vrátit pán z Coldwellu, aby tváří v tvář té skutečnosti sám zjistil, zda její láska, není jen pouhý klam. Poblouznění.

 „Zítra se vrátí tvůj muž, Eliso," řekl, a obrátil se na ní, „musíš se s ním setkat. Musíš ho přivítat, jako svého muže, a teprve po té..., teprve pak, až si budeš docela jistá, že ten, koho miluješ, je tvůj král, tě zasvětím do něčeho, co jsem tak dlouho odkládal." 

Díval se na její vyděšenou tvář, a na moment, mu přelétl nepatrný úsměv po tváři. Ten ovšem vyhasl hned po té, co si uvědomil, že sám má velké obavy, z toho setkání. 

Jeho mysl, a duši, drtila představa toho, že krásná tvář pána z Coldwellu, bude pro ni velkým pokušením. Tak velkým, že zapomene na svého krále. 

Ale zabránit, tomu nedokázal. Následující den, měl nastat úplněk při jarní rovnodennosti. A to znamenalo jediné, v tento den, se všechna kouzla a kletby stírají.

 Zmizí jeho jizvy na tváři a na těle, a ona znovu uzří muže, který ji tak očaroval na obrazu.