SRDCE Z KAMENE 42 KAPITOLA

 „Můj králi, mohu-li něco říci?" řekla Martha a zadívala se na svého krále, přecházejícího nervózně po místnosti.

„Samozřejmě, Martho." Zašeptal a otočil se na ní.

 Jeho modré oči, zářili z jeho krásné tváře, jak dva safíry. 

„Již na začátku, jsem vám řekla, že ona je jiná. Je jiná, než všechny ostatní. Nemůžu se dívat na to, jak se trápíte a ničíte. Zvládne to. Zvládne všechno, co ji čeká, tím jsem si jistá." 

Chápala jeho obavy. A vlastně mu i rozuměla, ale byla si jistá tím, že ona dívka, ho opravdu miluje. A žádná tvář, sic by byla sebekrásnější, nedokáže ji přinutit zapomenout, na její lásku.

 „Kéž bys měla pravdu, Martho. Tak moc, se obávám toho setkání," zašeptal a zoufale si prohrábl rukou vlasy, „však mé útroby, jsou svírány žárlivostí, k sobě samému."

 Otočil se ke krbu a již nevnímal pobíhání Marthy a Amélie, připravujících, jejich večeři. Nevnímal ani Edvarda, skládajícího dřevo u krbu a nezaznamenal ani otvírající se dveře, když dovnitř vstoupila Elisa. 

Váhavě, a s tlukoucím srdcem, udělala několik kroků a zadívala se, na záda svého muže. 

Byl oblečen v onen černý šat a dlouhý plášť, který si pamatovala. 

„Můj..., můj pane." Zašeptala.

 Uklonila se za jeho zády a sklopila hlavu. Najednou ji nedokázala zvednout, ani když pocítila, že se na ní otočil.

 S tlukoucím srdcem čekala, když se zastavil až před ní. Dívala se na jeho kožené boty a zhluboka oddychovala. 

Celou noc, si představovala toto setkání. Jeho krásnou tvář, vídala již jakoby jen v mlze, ale byla si vědoma toho, že je jeho právoplatnou ženou. I když miluje jiného a dokonce čeká jeho dítě.

 „Povstaň." Uslyšela jeho hlas, a ona se konečně na něj podívala.

 Zalapala po dechu. Hlavou ji proběhla vzpomínka, na jejich milování. Její srdce, se rozbušilo ještě větším tempem, když k ní vztáhl ruku, a jemně se dotkl její tváře. 

Nikdy neviděla krásnějšího muže. A když se podívala do jeho modrých očí, přestala dýchat.

 „Celá se třeseš, Eliso," zašeptal a obkroužil prsty, kontury jejího obličeje, „to z mé přítomnosti? Máš strach, nebo cítíš něco zcela jiného?"

 Elisa do široka otevřela oči a zhluboka se nadechla. Malinko ucukla, a jeho ruka, spadla bezvládně kolem těla. 

Jen zatřásla hlavou k odporu. Nedokázala mu na to dát odpověď.

„Jsi si vědoma toho, že jsem tvým manželem?" nedal se odbít a odhrnul ji z tváře, jeden neposlušný pramen vlasů.

 „A..., ano, jsem si vědoma, můj pane," vykoktala a zavřela oči, když ji palcem přejel po dolním rtu. 

Lehce pootevřela ústa a z hrdla, se jí vydral tichý sten. Nedokázala tomu zabránit. Celá se třásla, pod jeho dotykem tolik, že měla strach, že jí nohy vypovědí službu. 

Zřejmě to poznal, protože si ji přivinul do náručí. 

„Smím..., smím, tě políbit?" vydechl, a když se chytla jeho ramen, aby neupadla, spojil jeho rty s jejími.

 Bral to zřejmě jako souhlas, ale ona nedokázala odporovat. Vzdala se mu. 

Líbal ji tak vášnivě a náruživě, že se vzápětí přistihla, že mu polibky vrací.

Vpletla mu prsty do vlasů a přestala vnímat okolí. 

Drtil její rty, a teprve, když měla pocit, že jeho rty jsou slané. Teprve, když ucítila chuť jeho slz, na svých rtech, se odtáhla.