SRDCE Z KAMENE 43 KAPITOLA

 „Jsem vinna? Je mé chování, příčinou, vašeho rozpoložení?" vydechla Elisa a zakryla si zděšeně ústa rukou. 

Jeho reakce, ji překvapila. Nedokázala si ji vysvětlit.

 „Není to tvá vina, Eliso," zašeptal a krůpěje drobných kapek, na jeho řasách, se zaleskly, „ale má. To já, jsem původcem i následkem, všeho utrpení."

 Spustil ruce bezvládně podél těla a zavřel oči. Bylo tu to, čeho se obával. Co mu nedalo spát a strašilo ho ve snách. 

Elisa mu nedokáže odolat. Cítil její rozrušení, i vzrušení z toho, když se jí dotkl. A cítil, jak ji buší srdce, když si ji k sobě přivinul.

 „Nerozumím vám, můj pane." zašeptala a třesoucí se rukou, se dotkla jeho tváře. 

Ani se nepohnul. Ba ani neotevřel oči. Všimla si jen, že hodně zhluboka oddychoval.

 Odvážila se palcem setřít mokrou stopu, na jeho tváři. Sama si neuměla vysvětlit, proč to dělá. Prostě si nedokázala pomoci. 

Bylo to silnější, jak její vědomí toho, co si předsevzala. Byla přeci rozhodnuta mu sdělit fakt, že již dávno, není jeho ženou. Snad dle církevního glejtu, ale srdcem jistě ne. 

Ale místo toho, jí srdce bušilo jako o závod, a jeho polibky, vyvolali v ní známé a vzrušující pocity.

 Najednou otevřel oči a ona ucukla, jakoby se popálila. 

Jeho modré oči, ji přímo spalovaly svým žárem. 

Celé její tělo se rozpálilo, a cítila, jak její tváře, proti její vůli, se barví do nachova. 

Chvíli se na ni díval a neříkal nic. Mlčel, a i ona, nebyla schopna, ze sebe vydat jediného slova.

 Modř jeho očí, ji přišla tak povědomá. Tak nádherná a stejně krásná, jako ta, která se na ní dívala z tváře, krále Coldwellu. 

„Jste..., jste snad králův bratr?" vypadlo z ní, aniž by sama chtěla.

 „Bratr?" zašeptal, a po tváři mu přejel smutný úsměv, „ snad jeho stín, Eliso." 

Zhluboka se nadechl. Zatřásl hlavou k odporu, jakoby sám sobě, chtěl vyvrátit myšlenku, která se mu vkrádala do mysli. 

Ale ono nutkání, bylo zřejmě, o mnoho silnější, protože vzápětí si povzdychl, a pak ji beze slova, popadl do náručí. 

Elisa nestačila ani vykřiknout. Nestačila odporovat, ani se bránit. A snad ani nechtěla. 

Vykročil s ní, rychlím krokem, do svého pokoje a položil ji na postel.

 „Proč..., proč jsem tu?" vykoktala zděšeně a rozhlédla se po místnosti. 

Kamenný krb, obrovská postel, i dubový stůl, to vše, ji přišlo tak povědomé. 

„Jsem tvůj muž, Eliso. Víš jistě, čeho se mi žádá. Po čem touží, mé tělo, i má mysl." 

Přisedl k ní na postel, a její myšlenky se vypařily do nenávratna. 

Ztěžka polkla, když se dotkl její tváře a přejel po kontuře jejího obličeje.

„Toužím po tom, se s tebou milovat." Zašeptal a zatáhl za šňůrku, jejího živůtku. 

Elisiny oči, se do široka rozšířily a nahlas polkla. 

Díval se jí do očí a pomalu ji svlékal. Pomalu, ale ona nevykazovala, žádného odporu.

 Srdce divoce bušilo do její hrudi, když z ní stáhl poslední kousek jejího ošacení. Dýchala tak zhluboka, že sotva popadala dech, když ji jeho oči, přejeli pohledem.

 A když sáhl na knoflíček své košile, a začal se svlékat on, aniž by z ní spustil oči, celá se roztřásla vzrušením.