SRDCE Z KAMENE 44 KAPITOLA

 Elisa zalapala po dechu. Dívala se, jak se postavil vedle postele, a s očima upřenýma k její tváři, se začal pomalu svlékat.

 Srdce ji divoce bušilo, a krev jí tepala ve spáncích tak mocně, že neslyšela vlastní dech.

 Muž, který stál nad ní, zdál se jí ztělesněním mužnosti. Jeho krásná tvář. Statné postava, mužné tělo. A oči. Nejmodřejší a nejkrásnější oči, na světě. 

Díval se na ni a pomalu rozepínal knoflíčky své košile. Pomalu, jakoby čekal, nebo snad doufal, že se něco stane. Cokoliv. Cokoliv, co zabrání tomu, co by tak rád udělal, zvala-li by ho, králem této země. 

„Já..., můj pane..." vydechla Elisa a zatřásla hlavou k odporu.

 Blankyt jeho očí, ji propaloval, až do morku kostí. Přesně takto, se na ni díval muž, kterého tolik milovala. 

Nedokázala si to vysvětlit, ale byli si tak podobní. Tak moc, a přesto byl jeden od druhého, na hony vzdálen. 

Její tělo se roztřáslo, a aby zabránila tomu pocitu, sedla si na posteli, skrčila nohy pod bradu a obejmula je rukama.

 „Já..., ne..., nemůžu..." zavzlykala, a z očí se jí spustily slzy.

Najednou si uvědomila, že tento muž, byť je jejím manželem. Snad i snem, všech dívek a žen, přec nebyl mužem, po kterém ona tolik toužila. 

„Proč ne?!" ozvalo se nad ní. 

Neodvážila se mu však podívat do tváře.

 „Proč ne, Eliso?" uslyšela ještě jednou. 

Sedl si k ní na postel a prstem nadzdvihl její bradu, aby ji donutil, se mu podívat do očí. 

„Řekni mi důvod tvého odmítnutí. Potřebuji to slyšet, Eliso." Šeptal, aniž by z ní spustil zrak.

 „Já..., jsem vinna, pane. Potrestejte mne. Vím, že je to vaším právem, já..., zhřešila jsem."

 V zoufalství, skryla tvář do dlaní a celé tělo, otřásalo se jí, v záchvatu pláče.

 „Ale jak..., jak jsi zhřešila, Eliso? Co pro tebe hříchem, zdá se?" Chytil ji Rodan za ramena, a s nadějí v očích, se na ní zadíval. 

„Hřích?" vydechla Elisa. 

Hlavou ji proběhla dávná vzpomínka. „Je to hřích, když člověk cítí v srdci lásku?" Přesně takto, se jednou ptala Marthy. 

Elisa zatřásla hlavou, aby se vrátila zpátky do reality a popotáhla, aby zahnala slzy, deroucí se jí do očí. 

Nebyl to hřích. Nebylo to nic, za co by měla sebe samu trýznit. Byla to láska. Tím si byla jistá.

 „Jsem vinna..., to ano, můj pane. Jsem vinna a zhřešila jsem, možná ve vašich očích, ale ne v mých. Já..., nemůžu se vám oddat..., nemůžu."

 „Ale proč? Proč, Eliso! Potřebuji to vědět. Musím znát důvod tvého odmítnutí. Prosím." Dostal Rodan ze sebe ztěžka.

 „Patřím jinému," vypadlo z Elisy najednou, „mé tělo, i má duše, již je zadaná, pane." 

Nyní Rodan, přestal pomalu dýchat. 

Zhluboka se nadechl, aby se trochu uklidnil a nevyplašil ji.

 „Tvé tělo? Ty..., obcovala jsi, s nějakým mužem?" Chytil ji za ruce a maličko s ní zatřásl.

 Potřeboval z ní dostat, to přiznání. Potřeboval vědět, že ho miluje a nestydí se za své city, i když jsou to city zapovězené. Riskantní a nebezpečné. Ale zároveň tolik žádané a očekávané, pro celé jeho království. 

„Já..., obcovala?!" vykřikla vyděšeně a zatřásla hlavou, „ne, můj pane. Milovali jsme se. Chtěla jsem ho stejně, jako on mě. Žíznila jsem, po jeho polibcích. Dychtila po jeho dotecích. Toužila jsem po něm, a stále po něm toužím." Poslední slova, řekla již skoro šeptem. „Miluji ho. Miluji našeho krále, pane."