SRDCE Z KAMENE 45 KAPITOLA

 „Potrestejte mne, pane," zavzlykala Elisa, „ potrestejte mne za to, že jsem ve vašich očích zhřešila. Vím, že si to zasloužím. Vím, že je to vaším právem, ale já krále miluji. A čekám..., čekám jeho dítě." Vydechla ta slova, a se sklopenou hlavou, očekávala jeho rozsudek a svůj trest.

 „Přijmula bys, jakýkoliv trest, jen pro lásku ke svému králi?" ozvalo se, po několika dlouhých vteřinách. 

Elisa jen němě přikývla. Neodvážila se na něj pohlédnout. 

„Tvé srdce, patří jemu, i přesto, že jsi zřela jeho tvář? I přesto, po něm toužíš?" jeho hlas zněl naléhavě a překvapivě. 

V jeho hlase skrývala se, i velká úleva a štěstí. Tak moc si přál, to slyšet z jejích úst. 

Musel přiznat sám sobě, že dlouhá staletí samoty a odmítání. Nenaplněné lásky a strastí, v něm zanechala stopy. Stále nemohl pochopit, že toto křehké stvoření, miluje ho, v jeho druhé podobě.

Přešel pomalu ke krbu, sevřel v dlaních jeho římsu a zadíval se do ohně. 

„Nevíš ani z poloviny tolik, co bys měla znát," řekl po chvíli, aniž by se na ní otočil, „tvůj král, ti dluží ještě mnoho, záležitostí objasnit. Co když, až zvíš celou pravdu, zavrhneš ho? Odvrátíš se od něj s opovržením?" 

„To se nestane, pane." uslyšel její tichý hlas. 

Zavřel oči a sevřel kamennou římsu tak silně ve svých prstech, až mu její jemný prach, začal protékat mezi prsty. 

„Budeš ho milovat i přesto, až se dozvíš, čeho je schopen? Přesto, že všechno, cos kdy slýchávala o něm za zvěsti, jsou pravdou?" Konečně se na ní otočil.

 Klečela před ním na zemi se sklopenou hlavou a celé se třásla.

 Měl chuť, ji obejmout a sevřít ve svém náručí. Utišit její žal a padnout k jejím nohám. Zlíbat její slzy a chránit ji před celým světem. Ale hlavně, před ním samotným. 

„Nevěřím babským povídačkám." Zašeptala Elisa a popotáhla. 

„Ale to bys měla, Eliso. Měla bys tomu věřit. Protože vše, je bohužel pravdou." Zastavil se před její klečící postavou, a na malou chvíli zaváhal. 

Pak jí podal ruku, a když ji váhavě přijmula, pokynul jí hlavou ke dveřím.

 Vedl ji temnou chodbou, až ke třem obrazům na zdi. 

Zvedl louči, a když Elisa vzhlédla, zalapala po dechu. Pocit, který cítila, při jejich vzezření, již jistě někdy zažila. Zmateně přehlédla všechny tři pohledem. 

„Ale..., mám..., mám pocit, že jsem je již viděla," vypravila ze sebe, „to jste vy, pane," ukázala na první, „a to je..., to je..., král?" zašeptala a překvapeně si přikryla ústa rukou.

 Užasle těkala očima z jednoho obrazu na druhý.

 Teprve nyní, si uvědomila, jak moc jsou stejní. Stejné oči, stejné vlasy, stejný oděv. Oba měli na hrudi zlatý řetěz, se znakem královského rodu. Nemohla uvěřit tomu, že si toho nevšimla dříve.

 „Ale to je..., to jste vy?" její oči, se do široka rozšířily, když si uvědomila, co vidí. 

Její mysl, se topila ve vzpomínkách. Její útržky, se začaly skládat jako mozaika. A když se zadívala do jeho modrých očí, které ji přesvědčily o její domněnce, nahlas vydechla překvapením. 

Rodan zvedl louči a posvítil na prostřední obraz, na které byla jeho tvář, vyobrazena jakoby v mlze. Nebyla vidět jeho krásná tvář, ani jeho jizvy na tváři. Jen zamlžený opar, který dával jen tušit, co se pod ním skrývá.

 „Toto jsem já, Eliso. Já jsem někde uprostřed těch dvou, a je jen na tobě, jaký obraz se pod ním skrývá."