SRDCE Z KAMENE 46 KAPITOLA

 „Hraje si se mnou, jako kočka s myší." Zabručela Elisa a znovu začala pochodovat po místnosti.

 Co chvíli, se bezděky chytla jejího stále rostoucího bříška a zamračila se.

 „Jste rozrušená, paní. A vaše těhotenství, působí na vaše emoce," usmála se chlácholivě Martha, „pán si s vámi nehraje. Křivdíte mu! Má spoustu povinností, do kterých vás nechce zasvěcovat a zatahovat. To je celé."

 Elisa však jen nervózně zasupěla a znovu začala křižovat pokoj, sem a tam.

 Bylo to již několik dní, možná týdnů. Přestala počítat osamělé dny a noci, co s ním naposled mluvila.

 Od chvíle, kdy ji zavedl ke třem obrazům, a ona si uvědomila tu skutečnost, že je to jedna a táže osoba, s ním mluvila jen jednou. 

Vůbec na ni neměl čas. Vídávala ho opět odjíždět v doprovodu jeho družiny a vracet se po několika dnech, zcela vyčerpaného. A ani tehdy, neměla přístup, do jeho komnat.

 Zjištění, že on, král, je vlastně její manžel, a pán z Coldwellu, jí otřáslo. V první chvíli, tomu nemohla uvěřit. Ale když poskládala celou mozaiku vzpomínek, nepochybovala. Jen nechápala, proč jí to neřekl. Proč si s ní zahrával, tímto způsobem? 

„Musím ho vidět. Musím s ním mluvit, Martho. Prosím!" vydechla Elisa najednou.

Služebná, se zastavila v pohybu. 

„Není to dobrý nápad, paní. Pán se vrátil zcela vyčerpán. Neměla byste ho nyní rozrušovat." Podívala se na ní Martha, a pak si povzdechla. 

Co s ní měla dělat? Však sama říkala svému králi, aby s ní promluvil. Aby jí konečně řekl vše, co mělo být řečeno. Ale on to stále odkládal. Jeho výmluvou, bylo její těhotenství. A omluvou pro něj, byl všem, kteří ho znali, strach z jejího poznání. A strach z toho, že ji ztratí. 

„Pán je ve své komnatě." zašeptala Martha, aniž by zvedla zrak od své práce. 

Konec konců, je jeho žena, prolétlo ji hlavou, když její paní, vyběhla ze dveří. 

*******

Elisa se rozeběhla temnou chodbou ke královým komnatám.

 Srdce měla až v krku, když váhavě vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Přítmí pokoje, osvětloval jen oheň v krbu a několik svíček, vedle jeho postele. 

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, když ho viděla ležet na posteli. Spal.

 Nahlas polkla, když si všimla, že je zcela nahý. Jen cíp kožešiny, zakrýval jeho boky.

 Nemohla se na něj vynadívat. Přistihla samu sebe, že se ji divoce rozbušilo srdce, pod tím pohledem. 

Jeho mužná hruď, vypracované břicho a svalnaté ruce, to vše, jí vhánělo krev do tváří. 

Odvážila se přijít blíže, a udělala pár kroků, k jeho posteli. Všimla si několika krvavých šrámů na jeho těle a nahlas vydechla. Vzápětí si přikryla ústa rukou, ale to se již na ní dívaly, ty nejmodřejší oči na světě.

 „Opět jste neposlechla mých příkazů, má paní." Zašeptal, ale v jeho hlase nebylo znát rozčilení. Překvapení snad, ale zloba jistě ne.

„Já..., jen jsem chtěla..., chtěla jsem..." vykoktala Elisa. 

Najednou ji došla řeč. Měla připraven dlouhý monolog o tom, co si myslí o jeho odchodech. Co si myslí o něm, ale nebyla schopna jediného kloudného slova.

 Automaticky udělala krok vzad. Nechtěla utéct. Nechtěla mu najednou, ale ani vyčinit. Měla chuť, se schovat někam, kde by ji jeho zrak, tak nepropaloval pronikavým pohledem.