SRDCE Z KAMENE 47 KAPITOLA

 „Já..., můj králi." Vydechla Elisa a sklopila hlavu.

 Nemohla si pomoci, ale celá zčervenala, když odhodil kožešinu stranou a postavil se na nohy.

 Neodvážila se zvednout hlavu, ani když se zastavil těsně před ní. Zavřela oči, aby neměla nutkání, přejíždět pohledem, jeho nahé tělo. 

Jeho vůně a teplo, které z něj sálalo, ji přivádělo pocity, které v sobě nedokázala zadusit. Celá se roztřásla vzrušením a touhou. 

„Jaká pohnutka, tě přivedla i přes můj příkaz, do mích komnat?" uslyšela nad sebou jeho hlas, „jistě, mi má paní, dokážete vysvětlit, důvod vašeho chování." Prstem nadzdvihl její bradu, a donutil ji tak, se mu podívat do tváře. 

Elisa však jen na sucho polkla a několikrát se zhluboka nadechla. Rozpaky, které pociťovala, když se na něj podívala, nedokázala skrýt. 

Cítila z něj takovou sílu. Moc. Nadvládu. Jeho majestátnost a jeho převaha, ji nenechali chladnou. 

Zalapala po dechu, když se podívala do jeho očí. Jizvy na jeho tváři, ho dělali ještě více nebezpečným a přitažlivým, než by si sama chtěla přiznat. 

„Mohl bych tě potrestat, Eliso. Jsi si toho vědoma?" řekl po chvíli, „jako moje žena. Žena krále, jsi povinována uposlechnout, jeho příkazů. A ty je neustále..., neustále porušuješ."

 Po tváři mu přejel slabý úsměv, kterého ona si ovšem pro své rozrušení, nemohla povšimnout.

 „Já..., jen jsem chtěla..." polkla, aby zahnala slzy, deroucí se jí do očí.

 Nedokázala si vysvětlit způsob svého chování. Ale jeho přítomnost, na ní tak mocně působila.

 „Tak co jsi chtěla? Co je důvodem tvého příchodu?" zašeptal a setřel palcem jednu slzu, která se dostala přes hradbu jejích řas. 

„Já..., chtěla..., potřebovala jsem vás vidět." Vypravila ze sebe konečně. 

Moc dobře věděla, že se zlobí právem, však královi příkazy, byly platné pro každého. I pro královnu.

 „Opět jste odjel a já..., měla jsem o vás strach, můj pane."

V jeho tváři, nedokázala vyčíst, co si v tuto chvíli myslí. Díval se na ní, s tak zvláštním pohledem, až se jí podlomila kolena. 

Na malý moment, ji napadlo, zda by útěk, nebyl nejlepším řešením. Ale druhá její část, ta vzdorovitější, ji to nedovolila. 

„Martha tě pustila do mích komnat? Zřejmě budu muset, potrestat, i jí." Pronesl do ticha. A Elisa zatřásla zděšeně hlavou k odporu.

 „Ne! To..., to já..., já ji přemluvila. Já jsem vinna, pane. Ona nemůže za mou nerozvážnost. Potrestejte mne, to já jsem vinna. Já jsem pochybovala, o vaší lásce." 

„O mé lásce?" povzdychl si, a zastrčil ji, jeden neposlušný pramen vlasů za ucho, „ach Eliso. Kdybys tak věděla, jak moc, tě miluji. Však není jediný den. Ba hodina, abych na tebe nemyslel."

 Jeho ruce pomalu, aniž by spustil oči z její tváře, sjely k jejím ramenům. 

Zatáhl za stuhu a nechal její šat, spadnout k jejím nohám. 

„Víš, co se teď stane?" vydechl a přejel po linii, její čelisti. 

Cítil, jak se třese pod jeho rukama, ale chtěl to slyšet od ní. Potřeboval to víc, jak cokoliv na světě. 

„A..., ano, můj pane," vypravila ze sebe ztěžka a její zamžený pohled, ho přesvědčil o tom, že touží po tomtéž. „Milujte se se mnou. Pomilujte mne, nebo zemřu."