SRDCE Z KAMENE 48 KAPITOLA

 Slabý úsměv, objevil se na králově obličeji. 

Zhluboka se nadechl, aby dostal své emoce pod kontrolu, a pak ji něžně pohladil po tváři. Přejel prstem po její lícní kosti a pokračoval níže, k jejímu krku. 

Tak moc, po ní toužil. Nikdy po žádné ženě netoužil tolik, jako právě po ní.

 Moc dobře, si byl vědom toho, že nadešel čas, aby ji vše vyjevil. Nejdříve ale potřeboval ulehčit svému tělu. Teprve posléze, snad, i své duši.

 Vzal do dlaní, její dmoucí se ňadra a vzrušeně vydechl. Pokračoval pak níže, k jejímu zvětšujícímu se bříšku a pokorně ho pohladil.

 „Ach, má paní. Jak moc, vás miluji." Zašeptal. 

Ještě jednou ho pohladil, vzal ji do náručí a přenesl na postel. Chvíli se na ni jen díval, a kochal se její krásou. Její přítomností. Náklonností.

 Poznal, že po něm touží, stejně jako on po ní. Jen zadoufal, že po té, co zví celou pravdu, její láska nepohasne.

„Tak moc, tě potřebuji." Zašeptal a přikryl její tělo svým.

 Vzepřel se na loktech, aby odlehčil tíhu svého těla a zadíval se jí do očí. Viděl v nich všechno, po čem toužil, a po čem snil.

 Již nedokázal čekat. Veškerá jeho láska, touha a chtíč, se upřela k jedné, jediné myšlence. Vzít si jí. Ponořit se do jejího těla, a ulehčit tak svému bolavému srdci.

 Srdci, které přetékalo láskou, ale jeho mysl ho neustále usměrňovala a zdráhala se přijmout tu skutečnost, že ona, může milovat někoho takového, jako je on. 

Stále nemohl uvěřit tomu, že toto křehké stvoření, ho může milovat. Jeho. Krále. Však kdyby tomu tak nebylo, byl si jistý, že by se nevrátil coby král. Zůstal by ve stínu pána z Coldwellu.

 Zhluboka se nadechl a jedním mocným trhnutím, do ní vstoupil. Jejich společný výkřik, rozlehl se po chodbách hradu.

 Chvíli čekal, až se mu její tělo přizpůsobí a pak se začal zuřivě pohybovat. 

Její vzrušené vzdechy a vstřícné pohyby pánve, ho ještě více rozvášnily. A nenechaly ho na pochybách, že by po něm tato žena netoužila. 

Zběsile přirážel, a co chvíli, se z jeho hrdla, vydral hluboký vzdech. Veškeré své emoce. Všechny pochyby, touhy, sny a přání, které cítil v poslední době, se se zoufalou touhou, snažil ze sebe shodit.

 „Eliso!" vykřikl, když naposledy přirazil, a vyvrcholil do jejího těla. 

Celý se roztřásl a unaveně se zhroutil vedle ní. 

„Tak moc, tě miluji, Eliso." Zašeptal a odhrnul ji mokré vlasy z čela.

 Podívala se na něj a lehce se dotkla jeho jizev na obličeji. 

„Ani nevíte, jak miluji já vás, můj pane." Zašeptala, a jemu skanula slza po tváři. 

Přišel čas, aby ji řekl vše. Byl si toho vědom, a i když to tak dlouho odkládal, nebylo jiné východisko.

 „Můj bože! Pomoz mi!" vydechl zoufale, „měla bys znát vše, Eliso. Měla bys vědět, jaký jsem. Co jsem, a čeho jsem schopen. Má duše, je černá jako noc. Černá, jako noc v mém království. Nejsem tvůj princ, na bílém koni. Jsem tvá noční můra a zlý sen."