SRDCE Z KAMENE 49 KAPITOLA

 Rodan se vysoukal z pod jejího těla. Vzal na sebe černý háv, převázal ho v pase a pak přešel zamyšleně k oknu.

 Dlouhou chvíli nic neříkal. Přemítal, jak jí vyjevit co má na srdci.

 Však ještě nikdy, o tom s nikým nemluvil. Nikdy neměl takový strach z Kořiny kletby, jako teď.

 Její kletba, odsoudila jeho, i celé království, k věčnému životu. K věčné tmě a beznaději. A postarala se o to, aby nebyl nikdy milován.

 Aby nezažil ten nádherný cit, a tak nesmírnou touhu po milované osobě. A kdyby přeci jen..., musela mu do roka povít potomka. 

Povzdechl si, a se smutným výrazem ve tváři, otočil se na Elisu.

Ležela na posteli a sledovala ho toužebným pohledem. Milovala ho. Toužila po něm. Cítil to. Poznal její touhu, ale zároveň, měl nesmírný strach.

Však Kořina kletba, ho odsoudila k tomu, aby každou, která se nezamiluje do krále, ale do pána z Coldwellu, zabil. Aby každou, která jen zapochybuje, o své lásce usmrtil.

 Poprvé, za dlouhých devět století, se jeho žena, dožila druhého rána, po své svatbě. A on poprvé za svůj život, miloval. 

„Nejsem takový, jakého sis mne vysnila, Eliso. Je pravdou vše, cos kdy slýchávala vyprávět, o králi z Coldwellu." Zašeptal a upřel na ní, své modré oči. 

Srdce mu nyní bušilo do hrudi tak mocně, že měl pocit, že to musí být znát, i přes látku, jeho šat.

 „Jsem nesmrtelný. Nelítostný. Krutý. To vše, je pravdou Eliso. Zabil jsem spoustu lidí, jen proto, že protiví se králi. Zabil jsem všechny své manželky, hned druhé ráno po svatbě. A mám strach..., že budu muset, zabít i tebe." Vydechl to ze sebe, a po tváři mu stekla slza. 

A byla to pravda. Celé jeho nitro, se chvělo strachem z toho, co ještě Kora ve své kletbě vyjevila. Nikdy o tom nepřemýšlel. Nikdy, až nyní. 

Teprve teď, když jeho žena čekala jeho dítě, si uvědomil celý dopad, její kletby. Kora nikdy nedovolí, aby byl šťasten. Konečně mu to došlo.

 I když ho Elisa miluje a povije mu do roka dítě, stejně je tu něco, co bude bránit v jeho blaženosti. A tou je jeho srdce.

 Nová duše, přicházející na svět, v podobě jeho dítěte, způsobí to, že jeho srdce zkamení.

 „Naposled, se budu smát já." To byli poslední Kořiny slova, a on konečně pochopil, že má pravdu.

 Ať udělá cokoliv, stejně mu nikdy nedovolí, aby jeho štěstí trvalo.

 Přisedl k Elise na postel, a se slzami v očích, pohladil její zvětšené bříško.

 „Miluji tě, Eliso. Miluji tě, více, jak svůj život. Ale jsem odsouzen, k věčné samotě. Měla bys utéct. Měla bys odejít a zapomenout na mě." 

Elisa jen zděšeně zakroutila hlavou k odporu. Vůbec nechápala, jak něco takového, mohl vůbec vypustit z úst. 

 „Dle Kořiny kletby, mé srdce, po tvém porodu zkamení. Již nebudu schopen milovat. Cítit. Toužit. A mé srdce, chvěje se strachem z představy, že bych ti jakkoliv mohl ublížit." 

„Já, ale ne," zašeptala Elisa a pohladila ho po tváři, „ nemám strach, můj pane. Nevěřím totiž tomu, že byste byl toho schopen. A nikdy neuvěřím."