SRDCE Z KAMENE 50 KAPITOLA

 Čas nyní pro Elisu, ubíhal velmi rychle.

 Dny. Týdny. Ani si neuvědomila, že uběhly další, skoro tři měsíce.

 Po boku svého muže, byla šťastná. Rodan se od ní prakticky nehnul. Snídal s ní. Obědval i večeřel. Bral ji na vyjížďky, i do lovecké chaty, hluboko v lesích. Na procházky. Učil jí střílet z luku, i z kuše. Byl s ní pořád. 

A Elisa si jeho přítomnost, užívala plnými doušky. Líbilo se jí, když ji škádlil a žertoval s ní. Milovala to, jak se ji neustále láskyplně dotýkal, kdykoliv, to bylo jen možné.

  I jejich milování, nabývalo na intenzitě, jakoby si podvědomě uvědomovali, že se blíží čas, jejího porodu. 

A s ubíhajícím časem, se jeho tvář, zdála být víc, a více ustaranější. 

„Kde je můj manžel, Martho?" Elisa se usmála na služebnou a rozhlédla se kolem.

 Martha s Amélií prostíraly k večeři, ale ani jedna z nich, k ní nezvedla svou hlavu.

„Martho?" zkusila to Elisa ještě jednou.

 Najednou měla velice zvláštní pocit. Něco se dělo. Vzpomněla si, na Rodanovu zachmuřenou tvář u oběda. 

Takový poslední dobou nebýval. Byl smutný. Něco ho trápilo, a jí hlavou proběhla vzpomínka, na úplně stejnou situaci, před kterou ji postavil již několikrát.

 „Odjíždí?" zašeptala a vyděšeně si přikryla tvář dlaní.

 „Nemáte se paní, znepokojovat. Pán nechce, aby vás cokoliv rozrušilo. Má obavy, o váš stav. Nechce vás zatěžovat, královskými povinnostmi." Řekla smířlivě Martha a soucitně se na ní usmála. 

Elisa však jen nevěřícně zatřásla hlavou k odporu. Vrhla se k oknu a vzápětí, vyběhla ze dveří.

Na nádvoří hradu, přiběhla ve chvíli, kdy Rodan v plné zbroji, usedal na koně, v čele své družiny.

 „Můj pane." Vykřikla Elisa zoufale. 

Její hlas, ho zarazil v pohybu. Přitáhl otěže a celá družina, se zastavila.

 „Opět, jste neuposlechla, mého příkazu." Pronesl rezignovaně a seskočil z koně.

 Přistoupil k ní a prstem v černé rukavici, setřel slzu, z její tváře. 

„Neodjíždějte, můj pane. Prosím. Nenechávejte, mne tu, já..." Elisa se rozplakala naplno.

 Vzpomněla si, na dlouhé, osamocené dny a noci. Na jeho zranění, když se vracel z bojů a po tváři se jí začali hrnout slzy.

 „Musím. Na západě země, Vanderovy přívrženci vypalují mírumilovné vesnice. Vraždí ženy a děti. A pán z Bamberku, se blíží k naší hranici. Musím odjet, má paní." 

Smutně se na ní usmál, přivinul si ji do náručí a dlouze ji políbil. Náruživě. Zoufale drtil její rty, jakoby to mělo být naposledy. 

Když se od ní, po nějaké době odtáhl, zhluboka oddychoval.

 „Dávám ti ji na starost, Matyáši. Ručíš mi za ní, svým životem." Pronesl, směrem k lovčímu, který se zrovna objevil za jejich zády. 

Ten jen přikývl a sklonil hlavu v úctě a souhlasu.

„Vrátím se," vykřikl Rodan, když znovu vysedl na svého koně, „ vrátím se dřív, nežli přijde vaše chvíle, má paní." 

Ještě jednou si ji změřil pohledem, pokynul rukou a družina se dala do pohybu.